9.kapitola - Luccia

1. května 2012 v 17:29 | Amy Laurien & Elis |  Sigma
9.Kapitola - Luccia

Otevřela jsem oči opět do tmy. Byla jsem zpocená a měla jsem hlad. Zase jsem byla v kopce. Jak jsem se do ní dostala, si nepamatuji. Ale tady na mě alespoň nikdo nesahá. Pomalu jsem se zvedla do sedu a následně jsem se postavila. Má ruka vylétla k břichu, zděšeně jsem vykřikla. Něco se ve mně pohnulo.
"Ne! Ne! Potřebuji lékaře!" křičela jsem, okamžitě přiběhl strážný.
"Co se děje, je Vám něco, že potřebujete lékaře?" řekl rozmrzele a otráveně.
"Ne, já jen …"
"Tak neotravuj a mlč!" křikl strážný a zase odešel. Rozplakala jsem se a po studené stěně jsem se svezla zpátky do sedu. Nevěděla jsem co se mnou je. Vzpomněla jsem si na maminku a tou vzpomínkou jsem se nechala ukolébat ke spánku.


Probudil mě pláč. Nářek malého dítěte. Otevřela jsem oči, srdce mi divoce bilo a zmateně jsem se rozhlížela po místnosti. Hledala jsem zdroj nářku. Nikde však dítě neleželo. Co by taky dělalo ve vězení? Všude kolem vládlo hrobové ticho. Muselo se mi jen zdát. Pomyslela jsem si a pomalu protáhla své rozbolavělé tělo. Náhle mě bolestně píchlo v břiše jako by mě někdo zevnitř píchal tisíci jehličkami.
"Au." Zasténala jsem a stulila jsem se do klubíčka. Ruce jsem si položila na břicho a pod prsty jsem ucítila malou vypouklinu.
"Maminko, maminko … Veronika bude mít děťátko!" volala jsem jako malá holčička na celý zámek. Probíhala jsem místnostmi a chodbami a Veroniku táhla za sebou.
"Počkej, Luccio, počkej. Ne tak rychle." Smála se Veronika mému nadšenu, s rukou na již velkém bříšku a klopýtala za mnou. Maminku jsme našli v jejím pokoji. Seděla ve svém oblíbeném křesle a četla si knihu.
"Maminko!" zvolala jsem ode dveří, vzhlédla.
"Copak je, drahoušku?"
"Veronika bude mít děťátko." Rozeběhla jsem se k mamince a skočila ji do náruče.
"Copak to povídáš?" Smála se maminka. Doběhla jsem zpátky k Veronice, která zůstala stát u dveří a chytla ji za ruku, táhla jsem ji za maminkou.
"Tady, maminko. Sáhni si. To děťátko se hýbe, ono žije u Veroniky v bříšku." Ukazovala jsem na Veroničino velké břicho.
"Veroniko." Vykřikla radostně maminka. "Proč jsi mi nic neřekla? To je krásné. Moc ti blahopřeji."
"Děkuji, madam." Usmála se nesvá Veronika. Obě ženy pak začali nadšeně švitořit o věcech, kterým jsem v té době nerozuměla.
"Luccio." vzala mě maminka tenkrát do náruče a pohladila mě po vlasech. "Jednou budeš taky tak šťastná žena jako je Veronika a já. Dáš krásné a zdravé dítě svému milujícímu muži. Ach, jak já se těším na ten den."
"Ach, maminko … kdybyste jen věděla." Zasténala jsem ve své kobce. Ruce položené na břiše, kde pomalu rostl nový život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama