7.kapitola - Luccia

17. dubna 2012 v 15:29 | Amy Laurien & Elis |  Sigma
7.Kapitola - Luccia

Za dveřmi se ozval nějaký zvuk. Kroky. Vzápětí, zarachotil klíč v zámku. Dveře se s vrznutím otevřely a v nich stál zavalitý muž s pochodní v ruce. Plápolající oheň osvětlil mou celu. Po vlhkých zdech se plazila plíseň, dělalo se mi z toho špatně.
"Pojďte se mnou, madam." Vyzval mě ten muž. Zaváhala jsem. Co teď bude? Co se mnou chtějí udělat?
Nakonec jsem přece jen přesvědčila své nohy, aby se zvedli. Pohlédla jsem teď muži do očí, měli stejnou barvu jako Robertovi. Podlomila se mi kolena. Když mě muž nezachytil za paži, jistě bych se zase skácela k zemi.
"Nemáme na to celý den." Řekl muž podrážděně, trhl mou paží a popostrčil mě do chodby. Zůstala jsem stát a zaraženě hleděla před sebe. Chodbu lemovali mřížové dveře a pochodně na stěnách. Z dálky ke mně doléhaly zbědované steny. Přimrzla jsem na místě, polévala mě hrůza. Proboha, kde jsem se to ocitla?
Muž do mě zezadu strčil a já udělala pár klopýtavých kroků vřed. Když viděl, že však odmítám pokračovat, chytl mě a prostě táhl za sebou.
"Pust mě, já nechci." Naříkala jsem. " Pusťte mě, vždyť to bylo." Muž mě poslechl. Otočil se ke mně a s přísným pohledem čekal, až kolem něj projdu a půjdu dál sama, po svých. Chtělo se mi plakat. Chtěla jsem se otočit a utéct do své cely. Zabouchnout za sebou dveře, aby na mě nemohl. Chtělo se mi utíkat někam daleko, pryč od toho všeho. Někam, kde by všechno to, co se stalo, nemělo žádný význam, neexistovalo. Někde, kde by život byl šťastný a radostný, všichni by tam žili v harmonii. Maminka, otec, Veronika … Robert. Tolik jsem si přála, aby se to nestalo.
"Buď půjdete sama, nebo vám pomůžu." Pohrozil mi muž. Obdařila jsem ho naštvaným pohledem. Nechtěla jsem, aby na mě zase sahal a tak jsem rozešla chodbou dál. Vstříc neznámému osudu.
Ztrácela jsem se ve změti chodbiček, kterým mě muž provázel. Nebylo divu, vždyť jsem ani nevěděla, kam jdeme a tak jsem se nechala neochotně vést. Najednou mě oslepilo denní světlo. Před branou, ve které jsem náhle stanula, stál kočár s mřížemi v oknech. Jsem vězeň, uvědomila jsem si znovu.


Dřív, než jsem se stačila rozhlédnout, mě už muž strkla směrem ke kočáru a dovnitř. Byla mi zima a ocelová lavice mě studila. Kočár kodrcal a já jsem se jen marně snažila přijít na to, kam mě to vezou.
O chvíli později jsem v mřížovém okýnku zahledla bránu a za ni Versailles. Vezou mě před krále. Pomyslela jsem si.
Před vozem na mě čekalo pět dalších ozbrojených mužů, připadala jsem si jako nebezpečný zločinec. Semkli se kolem mě a vedli mě do paláce. Myslela jsem si, že dovnitř vstoupíme hlavním vchodem, ale oni mě vedli chodbami pro služebnictvo, až jsme stanuli v přijímacím královském sále. Král tu ještě nebyl a my jsme byli nuceni vyčkat jeho příchod.
Ve Versailles jsem byla snad jen dvakrát za svůj život. Poprvé jsem jej navštívila s otcem. Ten den mě otec představil králi a král se zavázal slibem, že v případě mého osiření bude nade mnou držet ochrannou ruku. Bylo to asi týden po smrti mé matky. Otec byl nešťastný, nevěděl co si počít. Brzy měl odjet zase do války a chtěl mít jistotu, že budu v bezpečí. Chtěl klid pro svou duši. Viděla jsem, jak ho trápí, že musí odjet velet vojákům k vítezství své země. Nechtěl, aby se mu za dobu jeho nepřítomnosti, něco stalo. Jenže nikoho nemůžete hlídat věčně…
Král samozřejmě svůj slib dodržel, po smrti otce mi zajistil finance a otcův palác mi nechal spravovat svým vlastním správcem. Dosáhla jsem také vysokého postavení. Přidělil mi titul markýzi, aby mi zajistil imunitu.
Povzdechla jsem si. Tenhle čin král nemůže jen tak zamést pod stůl jako dřív. Tohle je vážné, musí mě potrestat. Drby se šíři rychle a šlechta by se proti němu vzbouřila, kdyby to udělal.
"Král přichází." Oznámil komoří, vzápětí se otevřely dveře a v nich stál sám král. Všichni jsme se poklonili a vzdávali mu tak úctu. Král si prohlédl malé shromáždění a pak pohledem spočinul na mě.
"Luciio d´Fonte …" oslovil mě. Napřímila jsem se. "… slečno, co jste to provedla?" Zavrtěla jsem hlavou. Nemohla jsem křičet, že jsem nevinná, že mi Robert ublížil, tak jsem chtěla. A tak jsem jen vydechla a hlavu zase sklonila. Král si povzdechl. Posmutněle se usadil na vyvýšený trůn a unaveně si promnul oči.
"Řekněte mi, co s Vámi mám teď dělat?" promluvil ke mně a já dál sledovala dlážděnou mozaiku pod svýma nohama.
"Proti tomuto nic nezmůžu." Pokračoval král. " Šlechta by se začala bouřit, kdybych tenhle Váš hříšný přestupek přehlédl, to jistě chápete. To nemohu, už v mnohém jsem Vám nadržoval. Musíte před soud, Luciio!" při těch slovech se naklonil dopředu a naše pohledy se na malou chvíli střetly, než jsem zase uhnula. Byl nešťastný. Potvrzoval mi mé nejhorší obavy a nevěděl kudy kam. Dál jsem zatvrzele mrzela. Co jsem mu měla říct? Ž jsem ho zabila, protože mě pošpinil? Neměla jsem mu to, jak to dokázat. Byla jsem bezradná a tak jsem dál hleděla do země.
"Můžu Vám zařídit výborného právníka, ale musíte spolupracovat. Slyšíte mě, Luccio? Moc Vás prosím, spolupracujte a řekněte, co se stalo. Mluvte, jinak Vám za výsledek skutečně nemohu ručit." Král prudce vstal a vydal se ke mně. Zastavil se v mé těsné blízkosti. Roztřepaly se mi kolena.
"Já nevěřím, že jste to udělala schválně, ale budu si to muset myslet, pokud mi nevysvětlíte důvod." A čekal. Čekal, až začnu mluvit. Až začnu vysvětlovat. Ale mě do úst nepřicházela slova. Vážně jsem mu chtěla říct pravdu, vždyť on to se mnou myslel dobře, ale nemohla jsem. A tak jsem tam dál stála se sklopenou hlavou a plakala. Král si vzdychl. Otočil se a šel zpátky k trůnu.
"Beru to, jakože jste unavená a potřebujete si vše pořádně promyslet. Sejdeme se zase zítra ráno a Luccio?" vzhlédla jsem, když mě oslovil. "Myslete na své dobro."
Ale ani následující den jsem neřekla nic. Prostě jsem hleděla do země.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama