Únor 2012

4. kapitola - Strážný

26. února 2012 v 16:35 | Amy Laurien & Elis |  Sigma
Čtvrtou kapitolu naleznete ZDE!

Moje Bohyně - část II./II.

26. února 2012 v 16:32 | Amy Laurien |  Jednorázové povídky
Moje Bohyně - část II./II.

"Tobiasy!" oslovila jsem ho něžně. Stál na balkoně, opíral se o zábradlí a pozoroval obzor, tudíž si mého tichého příchodu nevšiml. Prudce se otočil, když mě slyšel volat jeho jméno. Oči se mu rozzářily.
"Meliso" vykřikl radostně, ale hned se zarazil. "Chtěl jsem říct, má paní." Se skloněnou hlavou přede mnou poklekl. Usmála jsem se. Byl tak roztomilý. Ta jeho radost a následná formálnost, vždycky mě to pobavilo. Už několikrát jsem mu říkala, aby přede mnou neklekal, ale nikdy mě neposlechl a já jsem se na něj za to přestala zlobit. On se nezmění, ač ho o tom budu žádat sebevíc, stejně to vždy udělá. Vždyť mi tím vlastně prokazoval úctu. Přešla jsem k němu a pohladila ho po tváři. Prsty jsem ho uchopila za bradu a jemně jej přinutila, aby se mi podíval do očí. Jeho smutný a zoufalý pohled mi trhal srdce na kousíčky.
"Proč tak smutný pohled?"
"Dej mi důvod k úsměvu. Trápí mě co se tam děje. Co se mnou bude?" jeho hlas byl podbarvený žalem a stejně smutný jako jeho oči. Přidřepla jsem k němu a objala ho. Okolní svět pro mě přestal existovat, jediné co pro mě v tuto chvíli bylo důležité, bylo utěšit jej.
"Neboj se, všechno dobře dopadne. Neudělal jsi nic špatného, jen jsi mě bránil." Konejšila jsem ho a pravou rukou mu přitom přejížděla po zádech.
"Jediné, čeho se bojím, je, že Rhett dosáhne svého a že mě vyloučí. To tě potom už nikdy neuvidím." Při těchto jeho slovech jsem se odtáhla, abych se mu mohla podívat do tváře. Na tohle jsem nikdy nepomyslela. Rhett byl všeho schopný čehokoliv. Ta představa mě děsila a hnala mi do očí slzy.
"To se nikdy nestane. Slibuji ti to." Přísahala jsem mu a rychle jsem si otřela vlhké oči, dřív než mi mohli slzy stékat po tvářích.
"Pojďme se projít do zahrady." Navrhla jsem nakonec. Budeme tam mít trochu soukromí, tady nás mohl kdokoliv vidět. Ne, že bych se za něj styděla. Tobias, byl skvělý muž, ale naše láska byla tak trochu zakázaná. On je jen obyčejný člověk a já jsem Bohyně. Měla bych naslouchat jeho přáním a prosbám a následně mu je pomáhat vyřešit, nemám je milovat. Jenže Tobias si mě získal svým šarmem a charisma. Okouzlil mě. Tolik mě mrzí, že nemohu naši lásku ukázat světu. Nejde to. Jsem nezávislá zastánkyně lidi. Co by si pomysleli, kdyby to věděli?
Šli jsme se tedy projít do zahrad. Byli krásné v tomto ročním období. Květiny kvetly a krásně voněli. Ukazovaly své krásné hlavičky slunci a natahovaly se po jeho teplých paprscích. Větve stromu se prohýbaly pod tíhou rozkvetlých květů a pupenů. Ptáčci posedávali v jejich korunách a prozpěvovali. Vítali to slunné počasí. Bylo to překrásné a zcela to pohltilo tu hrůzu, která se odehrávala v mé mysli.

S lístkem ve větru

26. února 2012 v 10:28 | Amy Laurien
Nedávno jsme ve škole dostali úkol. Napsal krátké vypravovaní na téma S LÍSTKEM VE VĚTRU. A tady je moje malé dílo :

S lístkem ve větru
Stála jsem uprostřed rozkvetlé louky. Kolem mě krásně voněli pampelišky, sedmikrásky, chrpy, kopretiny, violky, macešky a další luční kvítí. Jemný vánek mi cuchal vlasy a nesl sebou jarní náladu. Bylo tu krásně, připadala jsem si jako bych se ocitla někde daleko od reality. Někde ve snu, kde neexistovalo nic z obyčejného, krutého života. Sedla jsem si do trávy a kochala se tou krásou kolem sebe. Tím bez starostným životem, který se kolem mě nacházel. Chtěla jsem také na nic nemyslet, ale na mysl mi neustále přicházeli vzpomínky. Ponořila jsem se tedy do nich a nechala je, aby mi ukázali obrázky z vlastního života.
Vrátila jsem se do včerejší noci. Seděla jsem v křesle a plakala. Přemýšlela jsem nad tím, jak se to mohlo stát. Jak se mi mohl život takhle vymknout z rukou? Měla jsem vše, co jsem si kdy přála. Ale stačil jediný hloupý krok, jediné rozhodnutí a vše bylo pryč. Zmizelo to. Vždycky mi všichni říkali, naslouchej svému srdci, jenže já pro tentokrát poslechla svůj rozum, a jak to dopadlo. Jak moc jsem svého rozhodnutí litovala. Jenže už se stalo. Bylo to historie a tu již nemohu změnit. Nemohu se vrátit a udělat své činy jinak, lépe. Vzpomněla jsem si, že toho večera mi na stole zazvonil telefon. Ohlašoval příchod textové zprávy, ale já jej nezvedla, abych se podívala. Celou noc jsem tiše truchlila. Co mi jen kdo mohl chtít. Napadlo mě teď, když jsem seděla sama na louce.
Náhle jsem u svých novou spatřila malý složený lístek. Vítr jej musel přivát, když jsem snila. Zvedla jsem jej a prohlédla si jeho obsah. Kam jsi mi to utekla? Stálo v psaníčku. Vyskočila jsem na nohy a rozhlédla se kolem. Byl tu se mnou. Srdce mi zaplesalo. Ten, jehož ztráta mě nejvíce trápila, stál u stromu a opíral se o něj. Rozeběhla jsem se k němu. Padli jsme si do náruče a on zašeptal do vlasů. "Neboj se, všechno bude zase jako dřív, slibuji." V tu chvíli jsem byla nejšťastnější dívkou na světě. Má situace nebyla tak špatná jak jsem si myslela.

3.kapitola - Komorná

23. února 2012 v 17:02 | Amy Laurien & Elis |  Sigma
3. Kapitola - Komorná

Strážného jsem potkala na odpočívadle. Vypadal jako by spatřil ďábla. Připravila jsem se na hrůzu a vstoupila do pokoje.
"Proboha! Mademoiselle, co se stalo?" paní vzhlédla od mrtvého muže ve svém klíně. V očích se jí odrážel šok. Celá se třásla. Pak znovu pohlédla na tělo a prudce jej odstrčila. Tělo se převrátilo doprovázené zděšeným výkřikem paní. Markýza začala couvat, až narazila na stěnu. Prudce oddechovala. Nepřemýšlela jsem nad tím, proč jej zabila, její tvář mi prozrazovala, že jí ublížil. Rozeběhla jsem se k ní a madam mi padla do náruče. Stulila se v ní jako dítě v bezpečí matčiných paží. Rozvzlykala se.
"To nic, madam." Pohladila jsem ji po vlasech. "Už je to pryč. Už je po všem." Šeptala jsem jí do vlasů ve snaze uklidnit její roztrhanou duši. Potřebovala útěchu.
"Copak se Vám stalo, má milá?" madam ke mně zvedla oči plné slz. Pomalu si je otřela dlaní.
"Já … ten muž …" nebyla schopna ze sebe dostat souvislou větu. "On mě pošpinil." Rozvzlykala se na novo při té vzpomínce. Její zoufalství bylo cítit vzduchu, téměř se dalo krájet.
"Já … nevím, co se stalo. Chtěla jsem, aby skončil … bolelo to … ubližoval mi. Pak jsem uviděla nůžky … a náhle byl mrtvý … proboha … já … zabila jsem ho! Já … jsem vrah." Dalších slov už nebyla schopna. Propukla v beznadějný pláč. Ten odporný bastard, jak jí to mohl udělat? Ptala jsem se sama sebe. Vždycky jsem tušila, že ten mládenec k madam cítí víc než jen přátelství. Tušila jsem, že je do ní zamilovaný. Ale tohle? Copak tohle dělá muž, který miluje? Copak muž, který cítí lásku k ženě, své milé takhle ubližuje? Nemohla jsem uvěřit, že to udělal. Myslela jsem si, že je to slušně vychovaný chlapec. Jak moc jsem se v něm spletla. Kdybych to věděla, nikdy bych je neseznámila. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Začala jsem madame kolébat. Tušila jsem, jak se cítí a taky jsem věděla, jak nešťastná je. Tohle je strašné pro každou ženu. Potupné hnusné, bolestné. Začala jsem mademoiselle zpívat ukolébavku, když byla malá, tu samou jsem jí zpívala u kolébky, abych ji uklidnila. Seděly jsme tam snad celou noc. Začínalo svítat, když se madam trochu uklidnila.
"Co bude teď?" ptala se, když byla schopna alespoň trochu přemýšlet. " Já jsem vrah, zabila jsem ho."
"Byla to sebeobrana. Vy nejste vrah." Utěšovala jsem ji.
"Co teď bude?" zeptala se znovu. Místo odpovědi se do místnosti nahrnulo tucet vojáků se zbraněmi a třesoucím se strážným v čele. Mademoiselle sebou trhla. Tohle byla dokonalá ukázka toho, co se mělo dít v následujících chvílích.

2.kapitola - Strážný

23. února 2012 v 16:36 | Amy Laurien & Elis |  Sigma
Druhou kapitolu Sigmy naleznete ZDE !

1. kapitola - Luccia

21. února 2012 v 14:36 | Amy Laurien & Elis |  Sigma
1. kapitola - Luccia

"Budete ještě něco potřebovat, madam?" komorná přede mě postavila podnos s čajovým servisem. Prohlídla jsem si, jestli je připraven přesně tak jak jej mám ráda.
"Ne, děkuji. Dnes je to všechno. Můžeš si jít odpočinout, už tě nebudu potřebovat." Poslala jsem jí pryč, když všechno bylo, jak má být. Čaj byl perfektní, svíčka stále hořela a vypadalo to, že ještě dlouho bude. Měla jsem tudíž vše a její služba již dále nebyla potřebná. Pohodlně jsem se uvelebila v lenošce, otevřela knihu, která mi dosud spočívala v klíně a začala číst, úhledně psané černé řádky. Netuším, jak dlouho jsem seděla a četla si. Čas pro mě v tu chvíli nebyl důležitý. Příběh mě úplně pohltil a já přestala vnímat svět kolem sebe.
Začínala jsem být unavená, když svíčka na stolečku přede mnou zhasla. Podlahu osvětlil paprsek světla z otevřených dveří. Bylo to momentálně jediné osvětlení v místnosti. Velmi nedostatečné osvětlení. Rozhněvalo mě to. Poslala jsem komornou pryč, chtěla jsem být sama. Což to nepochopila? Vtrhne si sem a bez zaklepání. To je nepřístojné.
"Řekla jsem, že můžete jít." Pootočila jsem hlavu ke dveřím. Bylo ticho, komorná neodpověděla.
"Slyšela jsi? Už tě nepotřebuji, můžeš jít." Otočila jsem se k ní celým tělem a paži jsem si opřela o opěradlo lenošky. Přes záda mi přejel mráz. Ve dveřích stál muž. Mohutná postava v plášti mě pozorovala pronikavým pohledem ze svého místa na prahu. Úlekem jsem vyskočila na nohy a knížka se s děsivým bouchnutím svezla z mého klína na zem.
"Kdo jste?" zašeptala jsem sotva slyšitelně, i tak zněl můj hlas v tom tichu příliš hlasitě a nepřirozeně. A však nedostalo se mi odpovědi.
"Co tu chcete?" zkusila jsem to znova, trochu sebevědoměji. Hlas se mi stále trochu třásl. Opět žádná reakce. Začínala mě polévat horkost. Jeho postoj ve mně vzbuzoval strach. Začala jsem před ním couvat, až jsem narazila na stolek a převrhla jej, čajový servis skončil na zemi. Muž podniknul několik kroků vpřed. Stačilo jich jen pár a už stál u pohovky, ve které jsem si ještě před nějakou chvíli hověla.

3. Kapitola - Nový postrach

21. února 2012 v 14:31 | Amy Laurien |  Zabijáci Andělů
3. Kapitola
Tomiho probudil zvuk budíku, s námahou ho vypnul. Bolela ho hlava, měl kocovinu a nechtělo se mu vstávat. Nakonec přece jen své tělo přesvědčil, aby se posadilo. Rukou si projel vlasy a promnul čelo. S povzdechem pohlédl na svou nohu. Odvázal si obvaz, aby se podíval své zranění. Škaredá řezná rána mu hyzdila stehno. Zavrtěl hlavou a opět ránu zavázal. Odkulhal se do koupelny, kde se opláchnul a pak na sebe hodil rifle a košili. Po cestě do kuchyně narazil na hromádku svého včerejšího oblečení. Sehnul se pro kalhoty a prohlédl si díru. Tyhle už nosit nebudu. Pomyslel si a hodil je zpátky na hromadu.
V kuchyni již úřadovala Angie. V rudých šatech a vlasy svázanými do dvou copů, poskakovala kolem kuchyňské linky. Plná elánu, jako vždy. Usmál se Tomi.
"Dobré ráno." Posadil se ke stolu. Téměř okamžitě před něj Angie postavila hrneček s kávou a talíř s míchanými vajíčky.
"Dobré ráno." Obdařila ho úsměvem. "Jak se cítíš?"
"Docela dobře, díky."
"Promiň, že jsem po tobě včera tak vyjela."
"Nic se nestalo, chápu tvé důvody. Zachoval bych se asi podobně."
"Doufám, že nehodláš jít dneska do školy." Prohlížela si jeho oblečení, zatímco upíjela ze svého hrnku.
"Hodlám." Oznámil ji zcela vážně. Vykouzlil jí tím na tváři nesouhlasný výraz.
"Ty nikam nejdeš, můj milý." Mluvila přísně.
"A to řekl kdo?"
"Já!" Tomi se jí vysmál.
"Angie, sama jsi řekla, že to není vážného."
" To není, ale myslím si, že by si měl zůstat doma. Alespoň dneska. Ten lovec může být kdekoliv."
"Toho problému se nezbavím, když se před ním budu schovávat."
"Já vím. Jen dnes." Přemlouvala ho. " odpočiň si a pokus se mezitím nakreslit podobiznu jeho tváře." Mrkla na něj.
"Fajn." Má pravdu. Jeden den mi neublíží, odpočinu si. Naberu sílu. Na tom není nic špatného. Pomyslel si souhlasně.
"Měj se." Usmála se, dala mu pusu na tvář, popadla svoji bundu a už byla pryč.

2.kapitola

1. února 2012 v 16:14 | Amy Laurien & Jacob Nachio |  O životě bez života
Ryan se nerad zdržoval doma, proto ani ráno nijak zvlášť neprodlužoval svůj pobyt, umyl se, popadl batoh, seběhl ze schodů dolů a už byl venku před domem. Neotáčel se. Nechtěl vidět, co se u nich doma děje, zavíral před tím oči. A zároveň nechtěl, aby jej snad odchytil otec. Už ani nepřemýšlel, proč se to děje zrovna jemu, protože věděl, že odpovědět na tuhle otázku nedokáže.
Pomalu se šoural k té bohatší čtvrti, kde bydlela Lexi, jeho nejlepší přítelkyně, se kterou se neviděl celé prázdniny.
Mezitím si Lexi si česala své dlouhé blonďaté vlasy. První den školy. Těšila se, na své spolužáky a rozhodně i na Ryana. Posbírala si své věci, dole pozdravila svou matku, která zrovna snídala svou každodenní snídani, cereálie s mlékem a džus.
Naskočila do svého malého auta se sklopenou střechou a vyrazila na silnici. Po cestě nabrala Ryana, který si sedl na sedadlo spolujezdce. Objali se a Lexi se znovu rozjela směr škola.
"Ahoj," pozdravila jej, když se její auto vydalo po asfaltové cestě. "Povídej, jak ses měla prázdninách?"
"Prázdniny" ušklíbl se Ryan. "Špatná otázka. Jaké byly tvoje?"
"Skvělé" pověděla jen s úsměvem. Nějak si nebyla jistá, zda mu má vyprávět všechny své zážitky. "Celé prázdniny jsi pracoval?"
"Musel jsem" přikývl a sundal si čepici, aby mu vítr pročechral vlasy.
"Děláš si legraci?" podivila se Lexi odbočujíc vlevo. "Tos vážně nikde nebyl?"
S úsměvem zakroutil hlavou. Lexi ho jen pohladila po rameni. Bylo jí líto, že ona byla o prázdninách na tolika místech a on musel chodit do práce.
"Kdes teda byla všude ty?" zeptal se se zájmem, aby snad stočil téma jiným směrem.
"Hodně jsme cestovali" začala Lexi. "Cestovali jsme po Francií a pak jsem byla v Řecku. Jednou tě tam musím vzít sebou. Líbilo by se ti tam" usmála se.
"To zní fakt dobře" usmál se, ale jeho úsměv z obličeje hned zmizel, protože zdálky viděl školu. "Vážně se mi tam vůbec nechce"
"Taky bych si prodloužila prázdniny" povzdechla si. "Ale nějak to zvládnem" usmála se a zpomalila, když vjela na školní parkoviště a začala hledat místo.
Bylo kdesi uprostřed, a když Lexi zaparkovala, oba si vystoupili. Ryan si hodil batoh přes rameno. "Vzhůru do jámy lvové"
"Bude to dobré" kývla významně a společně se vydali ke škole.
Lexi se dnes rozhodla, že ji náladu nic nezkazí a to ani šklebící se fotbalisti stojící u vchodu do školy.

Snění

1. února 2012 v 15:55 | Amy Laurien |  Básně
Snění

Jen pár minut v ráji mi dej
Já chci stát po boku tvém
Za ruku se nechat vést
A strach svůj z cesty smést

Pár minut v pekle být
A spolu s tebou žít
Radost v srdci mít
Až zahřeje nás lásky cit

Tak ještě malou chvílí
NECH MĚ SNÍT!
Dokud mé srdce cítí
NECH MĚ ŽÍT!