Moje Bohyně - část I. / II.

2. prosince 2011 v 20:46 | Amy Laurien |  Jednorázové povídky
Moje Bohyně - část I. / II.


Kdysi dávno lidé věřili v Bohy. Modlili se k nim, uctívali je, nosili jim oběti. Žádali je o radu, prosili o ochranu, o pomoc, o odpuštění. Věřili, že právě oni vedou osudy jejich životů.
Kam se ale tito Bohové v průběhu dějin poděli? Pořád jsou tady a drží nad námi ochrannou ruku. Jen se stáhli do ústraní a dali šanci pokroku a vědě. Nechali vzniknout náš moderní svět. Pro svou existenci si však zvolili Vyvolené, aby je chránili a pomáhali jim udržet rovnováhu na Zemi. Toto je příběh jednoho z nich.

Stál jsem na balkoně a zády se opíral o zábradlí. Upřeně jsem hleděl na dřevěné dveře před sebou. Zkoumal jsem každý jejich záhyb a každou škvírku. Doslova jsem je hypnotizoval pohledem a marně doufal, že se otevřou a vpustí mě konečně dovnitř. To čekání bylo nesnesitelné. Stál jsem tu už snad celé hodiny a stále se nic nedělo. Bylo to frustrující. Nezbývalo mi nic jiného než se kochat jejich krásou a čekat až přijde má hodinka.


Soudní síň stále zůstávala tichou. Vysoká, kamenná budova se nade mnou tyčila a schovávala přede mnou svá tajemství. Měla tvar kruhu a v každém patře ji zdobily mramorové sochy Bohů a výjevy z dějin. K jejím hlavním dveřím vedli dlouhé kamenné schody a právě teď po nich proudili davy lidí tam a zase zpátky oděných do dlouhých bílých tunik nebo do barevných rób, které v té změti bílé zářili jako hvězdy na obloze. Otočil jsem se a pro změnu pozoroval to mraveniště dole pod sebou. Pomocníci a úředníci tu poletovali z místa na místo, z jedné budovy do druhé, pokřikovali na sebe. Pobíhali po Božském městě se spisy a pergameny v rukou. Měli napilno. Musím přiznat, že jsem ještě nezažil, aby tady byl takový rozruch. Vlastně bych se tomu ani neměl divit.
Všichni se snažili, aby bylo všechno dokonalé a dnešek proběhl bez obtíží. Aby vše bylo připravené. A mezi těmito úředníky se proplétali ti, kteří se přišli na dnešní soud podívat a rozhodovat, co bude s odsouzeným. Ti, kteří byli zasvěceni do tajemství tohoto světa. Věděli a zavázali se stejným slibem jako já. A právě oni přišli dnes usednout od řad diváků a také soudců. Přišli se mě buď zastat, a nebo se podílet na mém pádu do hlubiny zkázy. Neudělal jsem nic špatného, ale mám být za to souzen. Činem, který jsem spáchal, jsem jen konal svou povinnost, nic víc a nic miň. Možná jsem to trochu přehnal, ale on jí chtěl ublížit. To jsem nemohl dopustit. Takhle by se muž chovat neměl, ať už je to Bůh nebo není. Jenže on teď proti mně vede soudní řízení.
Ano, má na to právo, tak jako já měl právo na to, co jsem udělal. I když mě to teď dostalo do problému. Mám však strach, že tohle nemůžu vyhrát. Jeho slovo má stokrát větší váhu než moje.
Co se mnou bude? Jemu budou věřit daleko víc než mě. Už to vidím. Zbaví mně veškerých povinností, práv. Možná mě sprostí přísahy a pošlou zpět na Zem, žít normální život. Nejspíš. Ale já si už nedokážu představit, že bych žel žil obyčejný život. Natolik jsem přivykl dobrodružství a adrenalinu, který sebou přinášel život mezi Vyvolenými, že život bez tohoto by pro mě ztratil smysl.
Dveře se konečně s rachotem otevřely a mě to trochu vylekalo. Ve dveřích stála vysoka postava muže. V ruce držel černý plášť a podával mi ho. Jak vystihující. Pomyslel jsem si. Jako pro trestance.
"Soud začíná, pane." Vzal jsem si od něj plášť a cestou do síně jsem si ho přehodil přes ramena. Šel jsem temnou chodbou a z dálky ke mně doléhaly hlasy lidí, jak rozrušeně hovoří. Zhluboka jsem se nadechl, abych posbíral svou hrdost a trochu odvahy a pak jsem odhodlaným krokem vstoupil do sálu. S mým příchodem veškeré dění ustalo a všichni ztichli. Musel jsem přivřít oči, protože mě jasné světlo ze síně na malou chvíli oslepilo. Sál byla kruhová místnost s proskleným stropem. Uvnitř to vypadalo jako malé koloseum. Na opačné straně bylo podium a na něm pět trůnu pro Bohy. Z hlediště po obvodu sálu na mě shlíželi zvědavé oči zúčastněných. Pod hledištěm se nacházelo ještě dalších pět vchodů do místnosti. U každého stála socha představující jeden z pěti elementů a černě oděná stráž. Hrdě s hlavou vztyčenou jsem prošel do středu místnosti. Doprovázel mě křik davu.
"Zrádce!"
"Jak si to mohl dovolit?!"
"Pryč s ním!" dav byl mým činem pobouřen. Neznal tu pravdu, kterou jsem znal já.
Pod podiem stál vysoký muž, v jedné ruce držel hůl, kterou se snažil upoutat pozornost davu a utišit je. Moc se mu to nedařilo, ať je prosil, jak chtěl. Bylo mi ho líto.
"Ticho!" zařval ve chvíli, kdy ztratil nervy i trpělivost.
"Tobiasi Lee, byl jsi dnes předvolán před tento soud, neboť si se prohřešil proti slibu, který jsi dal při vstupu mezi Vyvolené. Cituji : .."
"Slibuji věrnost. Slibuji, že budu ctít a chránit Bohy a jejich božské úmysly. Slibuji, že uchovám, v tajnosti …" opakoval jsem tiše jeho slova s pohrdáním v hlase.
"..jejich existenci. Vztáhl jsi ruku na Boha a to se trestá." Chtěl pokračovat, ale dav spustil další dávku nadávek k mé osobě. Povzdychl jsem si a jen protočil panenky. Jen do mě, vždyť si to zasloužím. Úředník se opět marně snažil vyžádat si klid.
Sledoval jsem rozezlené tváře, jak na mě pořvávají. Mezi davem jsem zahlédl i svého přítele Justina. Sledoval mě soucitným pohledem a povzbuzoval mě. I on věděl, jak se věci mají. Měl mou plnou důvěru, vždyť jsme se znali snad od školky. Byl jsem strašně rád, že tam sedí. Nebýt jeho možná bych se okamžitě otočil a odešel. Nechal problémy za sebou a kašlal na následky. Nechat je, aby rozhodli za mě. Ale to nejde, od potíží by se nemělo utíkat. Musím jim čelit tváří v tvář.
Stejně je to jen fraška. Jen taková hra, aby se neřeklo. Předem vím, že on to vyhraje. On je stokrát silnější bytost než já, obyčejný ochránce a služebník. Není to fér, ale bohužel to je tak. Svět už je takový.
Začínal mě pohlcovat pocit nervozity a nejistoty. Začínal jsem ztrácet hrdost. Přál jsem si, mít co nejrychleji za sebou.
"Vzdejte poctu, Bohům!" jasný hlas úředníka se nesl hlučným sálem a ten ztichl. Poklekl jsem na koleno a sklonil hlavu na počest přicházejících Bohů.
Jako první přicházel Rhett, Bůh živlů a důvod mého prohřešku. Cítil jsem, jak ve mně vzrůstá nenávist. Nejraději bych mu plivl do obličeje, ale nechtěl jsem si to dělat ještě horší a tak jsem poslušně klečel a snášel jeho pohrdavý pohled plný zloby. Měl jsem sto chutí po něm skočit, ale držel jsem se. Hned po něm se u v chodu do sálu objevila Allie, Bohyně slunce a dárkyně života. Se vztyčenou bradou kolem mě prošla, aniž by mi věnovala jediný pohled. Začínal jsem se cítit čím dál tím víc bídněji. Jako třetí se dostavil Alaric, měl mezi Bohy hlavní slovo. Co řekl, to platilo. Z jeho vystupování byla cítit autorita a respekt. Čtvrtým Bohem byl Eugene, Bůh války a nenávisti. I z něho byla cítit jistá odměřenost a nadřazenost. Jasně jsem viděl, že mnou pohrdá. Jako poslední se sálem ladně nesla Mellisa, Bohyně lásky a pochopení. Vzhlédl jsem k ní a naše pohledy se střetly. Jako jediná se na mě usmívala a tím pozvedla mé sebevědomí. Veškerá poníženost byla ta tam a já jsem měl zase dostatek sily, pokračovat. Těšilo mě, že se na mě nezlobí.
Ona byla smyslem mého život. Od první chvíle nemohu zapomenout na její zářící oči barvy smaragdu a věčně se usmívající ústa. Kdykoliv ji vidím, vše ve mně taje. Toužím po tom držet ji v náručí a hladit po vlasech. Vím - tohle bych neměl cítit. Ale lásce nejde poručit, stejně tak slunci jako slunce nepřestane svítit na přikázání. Ona je mým sluncem a můj svět se točí kolem ní. Věřím - doufám- že i ona chová podobné city ke mně a možná to byl i ten důvod, proč se na mě usmívala.
" Tobiasi " oslovil mě Alaric. Povstal jsem a zaťal ruce v pěst. S chladnou myslí opětoval jeho pohled. "Chci znát důvod tvého činu?" Zhluboka jsem nadechl, než jsem mu podal svou odpověď.
"Konal jsem svou povinnost, pane." Při svých slovech jsem propaloval Rhetta pohledem. Z jeho oči šlehaly pekelné plameny.
"Konal svou povinnost?" vyštěkl. " Ne, hochu z tohohle se jen tak lehce nevykroutíš. Ty nevíš, co to slovo znamená. Nevíš, co je to úcta. Klanět by se měl a třást se strachy před mým hněvem. Žádat o odpuštění, abych tě neztratil. Asi si uvědomuješ, v jak vážné situaci jsi." Aby svým slovům dodal důraz, vstal a tyčil se nade mnou jako rozzuřený býk nad poraženým toreadorem.
"Já nic neporušil." Bránil jsem se. " Nebudu před tebou klečet a poníženě žádat o milost."
"Neporušil?" Rhett zuřil, jeho obličej rudl vztekem.
"Jen se mě snažil chránit." Zastala se mě Mellis. Položila Rhettovi ruku na paži, aby jej uklidnila. Setřásl její dlaň a probodnul ji nasupeným pohledem. Teď pro změnu začala žluč vřít ve mně. Jak rád bych mu ukázal, jak se chová muž k ženám. Jenže prosebný Mellisin výraz mě držel na místě.
"Ne, pane." Odpověděl jsem na jeho otázku, i když byla jen řečnická. "Uhodil jste Mellisu a já ji pouze bránil. To by udělal každý muž na mém místě." Přitom jsem své milované věnoval dlouhý pohled. Ten její mi napovídal, abych si dával pozor na to, co říkám. Bála se. Její prosba se nedala neuposlechnout. Dál už jsem nic neříkal a jen tam před nimi stál.
"Chcete snad říct, Tobiasy, že Bůh živlů vztáhl ruku na Mellisu, bohyni lásky?" vložil se do rozhovoru Alaric. Až dosud jen tiše přihlížel.
"Ano, pane."
"Seš si tím jistý?"
"Naprosto!" nastala malá odmlka.
"To si nám zapomněl sdělit, Rhette!" obrátil se Alaric na Rhetta a mě zaplavila vlna potěšení. Konečně to pro jednou vypadalo dobře pro mě. "Vážené shromáždění, omluvte nás na chvíli." Pokynul ostatním Bohům a všichni společně odešli. Poklonil jsem se a stejně jako ostatní opustil sál.
Opět jsem stál na balkónu před soudní síní. Zamyšleně jsem pozoroval slunný obzor.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama