Říjen 2011

1.kapitola - jiná a nová

25. října 2011 v 16:28 | Amy Laurien |  Akadrie
1.kapitola - Jiná a nová
Žít v Memphisu, navštěvovat tam školu a prostě celkové vést zde život, nebyla žádná procházka růžovým sadem. Především pro teenageřa. Zapadnout mezi vrstevníky, bylo vždy pro Susie obtížné. Nerozuměla si se všemi, neuměla se přetvařovat. Byla sama sebou a tak trochu odlišná. Už ne jen proto, že ve svém nitru ukrývala tajemství. Na tomhle krutém světě se však našlo pár lidí, se kterými dokázala skvěle vycházet. Bylo jich málo, ale věděla, že bez nich by její život neměl smysl. Neuměla si představit den bez své nejlepší kamarádky Mellody. Stejně tak jako bez svého přítele Theodora. A samozřejmě bez rodičů. Matka i otec byly sice rozvedení, ale milovala je oba. A tohle byl krátký seznam jejích nejbližších. Ale ona jich ani víc nepotřebovala. Uměla být spokojená s tím, co měla.
Tohle ráno nad Memphisem vycházelo slunce velmi časně. Byl květen. Po dlouhé a chladné zimě nastaly konečně teplé dny. Sluneční paprsky rozehřívaly promrzlou půdu a budilo vše k životu. Prošlo i přes záclony ve Susiině pokoji a teď ji šimraly na tváři. Susie jedním okem mrkla na budík. Půl sedmé. Měla by vstávat, Ač neochotně se vyškrábala z postele a ještě spící si našla cestičku do koupelny, kde si dala skvělou osvěžující sprchu. Už probuzená a plná elánu si čistila zuby a pozorovala svůj obraz v zrcadle. Černé vlasy jí rámovaly tvář a zdůrazňovaly tak zelené oči, jenž se zdály být záhadné. Opláchla si obličej, pročesala vlasy a ty pak svázala do uzlu u týlu hlavy. Oblíkla si tenké tmavé džiny a sytě modrý top. V předsíni si vzala bundu a tiše za sebou zavřela dveře, nerada by probudila matku, která ještě spala.
O pár bloku dál, na kraji Memphisu, se nejlepší kamarádka Susie, Mellody, taky chystala do školy. Ona i její adoptivní matka žily samy v malém rodinném domku s malou zahradou. Mellody zde trávila každý slunný den a už se nemohla dočkat, až slunce bude hřát natolik, aby si modla vzít knížku a jen tak se posadit do trávy. Milovala tyhle prosluněné dny, když člověk mohl odpočívat a na nic nemyslet. Což byla v tomhle uspěchaném světě vzácnost. Byla tak ráda, že ona i matka si dokážou najít chvilku, kdy si sednou a jen tak odpočívají. Žádný stres, žádné starosti. Jen dcera s matkou, které si jsou blízké jako nejlepší kamarádky.
"Mellody, už jsi hotová? Měly bychom vyrazit." Ozvalo se z kuchyně.
"Už jdu." Mellody se ještě jednou na sebe podívala do zrcadla ve dveřích skříně. V duchu se pochválila. Pak se podívala na tašku, která ležela u nohou postele na druhé straně pokoje. Jako na povel se taška zvedla a přistála v Mellodině napražené ruce. Pousmála se. Život byl přece jen zábavný. Mellody tenhle dar přírody měla už od narození. Nikdo neví, kde a jak k němu přišla. Možná dar od biologických rodičů, to však teď už nezjistí. Nicméně si takhle zjednodušovala život už od malička. Ze začátku byla nemotorná a mnoho věci se jí nepovedlo, ale všechno chtělo určitý cvik. Mellodiinu matku to ze začátku udivovalo, nechtěla o nadpřirozených schopnostech své dcery ani slyšet, ale časem si na to zvykla a začala ji ve cvičení pomáhat. Brala to jako dar.

Úprava

11. října 2011 v 16:08 | Amy Laurien
Pročítala jsem své povídky a rozhodla jsem se ty nejstarší trochu přepracovat. Mám pocit, že jsou napsány příšerně. Až se divím, že to pochází z mé hlavy. Doufám, že nové verze budou lepší.
Jedná se především o povídku AKADRIE.

New Desing

11. října 2011 v 16:05 | Amy Laurien
Tak jsem si jedno odpoledne trochu hrála, neboť jak se říká, kdo si hraje - nezlobí. A vznik nový desing pro blog. Doufám, že se Vám líbí ;)

7.kapitola - Katastrofa

8. října 2011 v 12:45 | Amy Laurien |  Fire & Water
7.kapitola - Katastrofa
Ještě ten večer jsem přemýšlela nad svým chováním k němu. Jeho slova mě zasáhla. Opravdu se k lidem, kteří mi jsou od prvního okamžiku nesympatičtí, chovám nepříjemně a odměřeně? Ne, to je jenom k němu. Myslím si, že k ostatním lidem se chovám mile a nezaujatě. To jenom jeho namyšlená aura mě nutí, abych se k němu chovala odměřeně. Já prostě nevidím důvod, proč bych se k němu měla byt milá a už vůbec ne po tom, co se stalo na té party. Vím, že už je to dávno pryč. Kdyby nešlo o mou sestru, možná bych to neřešila, ale tady se jedná o mou sestru a ke všemu je do toho všeho zapletené Společenstvo, tohle prostě nemůžu jen tak hodit za hlavu. Teď když jsem slyšela rozhovor těch dvou upírů je jasné, že to musí být někdo z mého nebo Samininého okolí. Ví, co jsem zač a tím se vše komplikuje. Musím být opatrná a pokud možno nenápadná. Musí si myslet, že se spletl a já nejsem ta, za kterou mě pokládá. A zároveň musím přijít na to kdo to je a ochránit sebe i svou rodinu.
Přemýšlela jsem dlouho do noci a usnula pozdě. Ráno, když zazvonil budík, jsem ho prostě jen automaticky zaklapla a spala dál.
"Amy, ty dneska nejdeš do školy?" mamka otevřela okno v mém pokoji a vpustila dovnitř studený vzduch. Zavrtala jsem se hlouběji do peřin.
"Jdu. Kolik je hodin?"
"Je půl osmé." Při těch slovech jsem vyletěla z postele jako vystřelený šíp. Zaspala jsem. A zrovna dneska, když první hodinu píšu písemku z Dějepisu. Rychle jsem provedla ranní hygienu. Ve skříni jsem popadla první tričko, které mi padlo pod ruku. Nasoukala se do džinu, popadla jsem tašku do školy a už jsem sbíhala schody do kuchyně.
"Tady máš snídani, zlatičko. Vezmi si ji s sebou, sníš si ji později, až budeš mít čas. Teď utíkej, ať nepřijdeš pozdě."
"Děkuji." Hodila jsem snídani do tašky. V předsíni jsem si nazula tenisky, koženou bundu jsem si hodila přes tašku a vyběhla z domu.
"Dávej na sebe pozor." Volala za mnou ještě mamka.
"Neboj se." Zamávala jsem jí.
Ve škole jsem byla za minutu osm a do lavice jsem dosedla pár vteřin před tím než učitelka i s papíry napochodovala do třidy. Dnes mám z pekla štěstí.
"Dobře ráno, třido. Sedněte si. Na lavici nebude nic kromě tužky." Učitelka začala hodinu pěkně zostra. Okamžitě začala rozdávat a papíry. Když přede mě položila test, ještě jsem prohrabávala tašku a marně se snažila najit něco, čím bych mohla psát, jenže jsem v tom spěchu všechno nechala doma. Otočila jsem dozadu, abych požádala někoho o propisku. Dřív než jsem se stačila zeptat, před nosem se mi jedna objevila. Překvapeně jsem zamrkala a pohlédla do tváře osobě, která tak pohotově zareagovala. Thomas.
"Díky." Vyhrkla jsem ze sebe. Byla jsem dokonale zaskočená. Kdysi by mě s takovou žádosti poslal do háje, ale dnes mi s úsměvem na tváři ochotně vyhověl. Nevěděla jsem, že sedí v lavici za mnou. Kdybych to tušila ani bych se nenamáhala se otočit a radši požádala někoho vedle sebe. Kam se poděla ta jeho maska ala ´všichni jste mi ukradení´?
Rozhodla jsem se, vzhledem ke včerejšímu večeru, to nijak neřešit a být trochu milá. Usmála jsem se na něj a vzala si od něj propisku. Lehce jsem se ho přitom dotkla. Mou rukou projelo divné chvění a usídlilo se mi v hrudi. Srdce se mi náhle rychle rozbušilo. Pohlédla jsem mu do očí. Jeho oči měly zvláštní barvu, takovou jsem snad ještě u nikoho neviděla. Byly tmavě modré s nádechem do fialova. Zářily v jeho obličeji jako dvě hvězdy na obloze, vábily mě k sobě. Seděla jsem tam otočená k němu a jen jsem hleděla do jeho očí. A on mi pohled oplácel. Cítila jsem jako by se svět kolem ochladil.

Smutné oči

6. října 2011 v 21:05 | Amy Laurien |  Básně
Smutné oči

Do smutných očí dívám zas
Po zádech běhá mi mráz
Proč jeho oči smutek trápí?
Co jeho věčné duši schází?

Žal a zoufalství v duši má
Neštěstím se užírá
Zničil květ křehký
Na dotek jak pírko lehký

Trpí, smrtelnou o životě chtěl učit
A ona snažila se ho pochopit
Trpí, smrtelnou učil jak umřít
Ona nemožnému začla věřit

Poslal ji k plamenům pekelným
Místo k branám nebeským
Pochodeň jejího života zhasla
Dlouhý spánek a zdroj života našla

Od srdce tím činem dala mu klíč

Busy

2. října 2011 v 10:39 | Amy Laurien
Omlouvám se, vím že aktivita na mém blogu je příšerná. Ale bohužel mě osobní život příliš zaměstnává a já nemám na přepisování povídek. A práce se hromadí a hromadí. Buďte proto prosím se mnou schovývaví.
Amy Laurien :)