Part 5.

10. března 2011 v 11:52 | Amy Laurien |  Láska pro dva
5.
Šíleně mě bolela hlava. Měla jsem pocit, že mi každou chvíli upadne. Ke všemu bylo špatně od žaludku. Kocovina jak vyšitá. Včerejšek byl děsně fajn, ale stálo mi to vůbec za to? Možná jsem se s tím pitím měla trochu krotit. Nevím kolik jsem toho měla a myslím, že to ani vědět nechci. Nejspíš by mě trefil šlak.

"Děkuji" poděkovala jsem Lukovi, který mi právě donesl šálek s čajem. Sám taky držel jeden hrneček s čajem, posadil se vedle mě na postel. Čaj krásně voněl, jeho vůně provoněla celý pokoj a pomohla mi alespoň na chvíli zapomenout na bolest hlavy.
"Nemáš vůbec za co." Usmál se na mě zpoza svého hrnečku. Mám strašně ráda tento jeho upřímný a milý úsměv.
"Jak to máš dneska domluvené s rodiči? Neber to tak, že bych tě chtěl odsud vyhazovat, já jen abych věděl a mohl pak naplánovat zbytek dne." Mrknul ne mě. Usmála jsem se. On mě vždycky dokáže pobavit a dostat do dobré nálady.
"Naši dneska nejsou doma. Říkali něco o tom, že pojedou na celý den někam do přírody na procházku se psem i sestrou."
"A nevadí ti, že nepojedeš s nimi?"
" Vůbec ne. Jsem ráda, že jsi mě vzal sebou. Včerejšek byl opravdu velmi fajn, už dlouho jsem se takhle dobře nebavila." Pak jsem se odmlčela. Nevěděla jsem, jak mám dál pokračovat. Bylo to takové to rozpačité ticho a myšlenky nás obou se ubírali stejným směrem a to k tomu co dělo včera v noci.
"Když už jsme u toho -" prolomila jsem ticho, ale co říci dál jsem nevěděla. Slova jako by se mi vytratila z úst. Netušila jsem, jak nějak rozumně vysvětlit, to co se včera stalo a dát to do pořádku. Všimla jsem si, že se mezi námi něco změnilo. Pohledy, kterými jsme sledovali jeden druhého, byli jiné. Chovali jsme se k sobě jinak. Nechtěla jsem, aby se to něco mezi námi změnilo, ne kvůli takovému stupidnímu přešlapu. Chtěla jsem mu to, co cítím nějak říct, ale nedokázala jsem najít ta správná slova. Nechtěla jsem mu ublížit. Luke je můj nejlepší přítel a já o něj nechci přijít.
"Máš pravdu o tom, co se včera stalo, bychom si měli promluvit."
Pozorně jsem si jej prohlídla, když konečně promluvil. Svíral svůj hrneček a upřeně pozoroval hladinu čaje, jakoby na mě našel něco, co jej velmi zaujalo.
"Nevím, jak to cítíš ty. Jak bereš, to co se stalo, ale chci, abys věděla, jak to beru já." Odmlčel se a podíval se na mě. Jeho pohled byl velice smutný, až mě z toho zabolelo u srdce. Co jsem to udělala? Vyčítala jsem si. Už nikdy nebudu pít, aby se tohle už nikdy neopakovalo. Jak jsem mohla dovolit, aby se něco takového stalo?
"Povídej" pobídla jsem ho. Pitomče, nadávala jsem si v duchu. Měla jsem se mu vrhnout do náruče a omlouvat se. A místo toho jsem ho jen bezcitně pobídla, aby mi vyprávěl, co má na srdci. Opravdu velice chytré a duchapřítomné. On se na mě usmál a natáhl ke mně ruku. Uchopila jsem ji a povzbudivě se na něj usmála.
"Nechápu, jak se mohlo stát, to co se stalo. Jak jsem mohl dovolit, aby se to stalo. Možná za to mohlo to množství alkoholu, které jsme oba vypili. Co si budeme nalhávat, ty jsi opravdu krásná dívka. Ale to není omluva. Věci, které se stali, se nadají omlouvat tím, že jsme byli opilý. Věř mi, prosím, nic z toho jsem neměl v plánu…. Nechtěl jsem tě opít. Ale stalo se a já se ti velmi omlouvám. Slíbil jsem, že na tebe budu dávat pozor a že nedovolím, aby ses opila a dělala nezodpovědné věci. Zklamal jsem!" v tu chvíli jsem mu chtěla skočit do řeči. Vždyť on přece vůbec nikoho nezklamal. Nikoho! Nesmí se přece takhle cítit. To já jsem zklamala. Ale nedovolil mi, abych jej přerušila. Zvedl ruku a velmi přísně se na mě podíval. A tak jsem jen otevřela pusu a naprázdno ji zase zavřela.
"Shelby! Prosím, nechej mě domluvit. Nemysli si o mně nic špatného. Nic z toho, co se stalo, jsem nechtěl a rozhodně jsem to neplánoval. Nechci, aby se mezi námi něco změnilo, protože si myslím, že vztah, který teď spolu máme, naprosto dokonalý a nechci jej nějak měnit. Hlavně nechci později kvůli nějaké blbosti přijít o tak skvělou kamarádku jako jsi ty. Nicméně už teď jsem si všiml, že se k sobě chováme jinak. A to nechci. Proto se na mě prosím nezlob, když teď řeknu, že si přeji, abychom i nadále, pokud to jde, zůstali jen nejlepšími kamarády, protože tak by to mělo být. Protože tak to bude nejlepší. Protože ti nechci nijak ublížit, zaleží mi na tobě. Pochop to, prosím!"
Zírala jsem na něj s téměř otevřenou pusou. V tu chvíli byl ze mě snad nejšťastnější člověk na zemi. Byla jsem tak ráda, že to bere úplně stejně jako já. My dva jsme prostě dokonalá dvojka, skoro jako spřízněné duše!
"Luku, já to cítím úplně stejně. To já bych se ti měla omluvit. Neměla jsem to přehánět. Je to chyba nás obou, ale nebudeme se obviňovat. Já jsem tak ráda, že se cítíš stejně jako já. Měla jsem z toho výčitky svědomí." Radostně jsem se na něj usmála i on se na mě usmíval. Oba jsme byli rádi, že to dopadlo takhle.
" Takže zapomeneme na to a zůstaneme nadále jen přáteli?"
"Ano" přitakala jsem celá šťastná. Srdce mi plesalo radostí. Objali jsme se.
"Takže zajdeme teď někam na oběd, ne?"
"Zveš mě?"
"Samozřejmě!"
"Super! Beru!" zasmála jsem se. Těšila jsem se zbytek dne.

Byl to úžasný den. Domů jsem dorazila až ve tři hodiny. Naši ještě nebyli doma, takže jsem si napustila vanu horké voňavé vody, ponořila se do ní a odpočívala. Bylo to krásné pohodové odpoledne. Byla jsem strašně nadšená ze včerejška i z dneška, už dlouho jsem se takhle dobře nebavila. I přes to, co se stalo později, to byli dva nejlepší dny v mém životě. Neříkám, že to co se stalo, nebylo hezké, bylo, až moc. Ale Luke je skoro můj bratr. Tohle prostě nejde, a proto jsem velmi ráda, že jsme to společně takhle vyřešili. Jsem tak ráda, že na tohle máme úplně stejný názor. Jsme opravdu jako bratr a sestra a já jsem velmi ráda, že ho mám za kamaráda.
Po tak úžasném víkendu se mi vůbec nechtělo vstávat do školy. Celý víkend byl naprosto jedinečný a dokonalý. Svítilo sluníčko a bylo krásně. Ale když jsem se ráno vzbudila, pršelo a bylo pochmurno. Byl to takový pochmurný návrat z výšin zase do pochmurné reality. Ale překonala jsem se a ráno jsem se přece jen vyhrabala z postele, i když s obtížemi a odjela do školy. Aby tento můj vpád zase do reality nebyl tak strašný narvala jsem si do uší sluchátka a na plné pecky pustila do uší skupinu, kterou mi včera večer poslal Jimmy. Hlavní zpěvák jménem Adam měl krásný hlas a já jsem se nechala unášet zvukem jeho hlasu a elektrické kytary. Písně skupiny Three Days Grace se mi natolik zalíbili, že jsem je hned musela stáhnout a poslouchat pořád dokola. Divila jsem se, že je nemám oposlouchané. Jedna píseň mi pořád zněla v hlavě a jejich slov jsem se nemohla zbavit. Jednou jsem se přistihla, jak si na okraj papíru kreslím srdíčko a do něj vepisuji slova písně Pain without love …místo toho, aby si psala zápis. Pořád jsem si ji zpívala.
"Nespi!" s těmito slovy jsem si jako obvykle každé ráno přisedla k Jimmymu. On, jako každé ráno, seděl na chodbě sluchátka v uších a spal. Pokaždé, když jsem šla do školy, jsem se těšila, že ho tam uvidím sedět a budu moci jej probudit. Byl to už takový můj, dalo by se říct, rituál. Byl roztomilý, když tam seděl a podřimoval. S úsměvem otevřel oči, když jsem ho zase probudila.
"Baví tě to?" smál se "Takhle budit člověka po ránu?"
"Víš, že jo. Ve škole nejsi od toho, abys tu spal."
"Ne?"
"Ne. Tady se máš naučit něco nového a ve tvém případě připravit se na maturitu" při těchto mých slovech se na mě Jimmy pobaveně podíval.
"Dej s tím pokoj! Času dost ještě. Jak se máš?" to byla jeho obvyklá otázka, když se snažil něco zakecat. Používal to skoro pořád. Zasmála jsem se.
"Skvěle. A co ty?"
"Jde to, jak to děláš? To snad ani nejde mít se po ránu dobře?" smál se.
"Já nevím, ráno se probudím a mám se dobře. Ale dneska za to může ta skupina, co jsi mi posílal. Poslouchám to pořád dokola!"
"Jo, jsou úžasní, já vím!" zbytek dne jsme strávili tím, že jsme spolu seděli na chodbě, smáli se a povídali si snad o všem možném. Jimmy je strašně fajn kluk. Je milý, hodný, sympatický. Nechápu, jak si o něm může někdo tvrdit něco špatného. Například, že je to strašná sviňě a že si se slečnami jen hraje. Rád jim dává jim falešnou naději a pak nic. Mě nepřišel takový, jak se o něm tvrdí a těm stupidním pomluvám, jsem prostě nechtěla věřit. Já jsem ho viděla jinak. Možná, že takový ve skutečnosti není. Nikdo není dokonalý a každý máme své mouchy. Možná udělal něco špatného, to ale ještě neznamená, že je špatný. Mně nic hrozného neudělal, na mě byl hodný a milý. A co o něm říkali ostatní, mě nezajímalo. Já raději věřím vlastnímu úsudku, než hloupým kecům lidí kolem. Samozřejmě jsem nad tím přemýšlela, ale prostě mě to k němu nesedí.
Později během obědové pauzy jsme seděli já, Jake a Alice na chodbě. Diskutovali jsme o seriálech, na které zrovna koukáme, když si k nám přišel přisednout Jimmy. Sednul si o jeden schod výše, než jsem seděla já a hned se zapojil do debaty. Po chvíli této diskuze mě objal kolem ramen, usmíval se na mě svýma hnědýma usměvavýma očima. Úsměv jsem mu jen oplatila a dál jsem diskutovala s ostatníma. Nijak jsem to neřešila, ale teď v jeho přítomnosti jsem se cítila tak nějak šťastně, jako bych létala v oblacích. Po chvíli mi začal přejíždět prsty ruky, kterou mě objímal, po loketní jamce. Brala jsem to jako malý nevinný flirt a tak jsem s ním po chvíli propletla prsty. A tak jsme tam seděli a bavili se s ostatními. Bylo to fajn. Skoro jako by se mi snažil dát najevo, že by o mě měl zájem.
Když jsem ten den večer dorazila domů a připojila se na internet, překvapila mě zpráva od Jareda. Dlouho jsme spolu nemluvili. Maximálně jsme se na chodbě pozdravili a zeptali se jeden druhého, jak se mu daří a tím naše konverzace končila. Co mi teď asi chce? Skoro to vypadalo jako by tu na mě čekal a nemohl se dočkat, až přijdu. Uvidíme, copak mi chce. Sedla jsem s notebooku a začala si s ním psát.
Jared: Ahoj
Shelby: Ahoj
Jared: Jak se máš?
Shelby: Skvěle a jak se máš ty?
Jared: jde to … hej něco ti musím říct, protože mi na tobě záleží a myslím, že bys to měla vědět.
Shelby: copak mi chceš říct?
Jared: Dneska se mnou mluvil Jimmy, ptal se mě, jestli by mi nevadilo, kdyby si s tebou něco začal … že se mu líbíš!
Srdce mi v tu chvíli poskočilo a okamžitě si mi vybavil ten dnešní flirtík.
Shelby: A co jsi mu na to řekl?
Jared: Že mi to nevadí, nejsi přece moje holka. Je mi to jedno, ale chtěl jsem ti to říct, abys dávala pozor. Jimmy není zrovna férový chlap. Stále mi na tobě záleží a nechci, aby ti ublížil.
Shelby: Jo, děkuji…. Jsem ráda, že jsi mi to řekl …
V tu chvíli jsem byla asi nejšťastnější člověk na světě. Ani nevím, která z těch zpráv mě potěšila víc.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jakeí Jakeí | Web | 28. května 2011 v 12:31 | Reagovat

V psaní se lepšíš, ale mám něco jiného.
Jakeí by učřitě neseděl s Jimmym na chodbě. Jakeí totiž Jimmyho nemá rád.

2 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 29. června 2011 v 11:45 | Reagovat

škoda že nepokračuješ. =(

3 Amy Laurien Amy Laurien | Web | 29. června 2011 v 19:40 | Reagovat

Přemýšlím nad tím že ji dopíšu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama