5. kapitola – Cizí rozhovor

21. ledna 2011 v 18:14 | Amy Laurien |  Fire & Water
5. kapitola - Cizí rozhovor





Domů jsem se dostala úplně vyvedená z rovnováhy. Štvalo mě snad všechno, co se dneska přihodilo.Hodila jsem tašku do kouta svého pokoje a sedla si na parapet okna. Zahleděla jsem se na prázdnou noční ulici osvětlenou pouličními lampami a přemýšlela o dnešním dni. Byla jsem naštvaná, vytočená a vlastně nevím proč. Co mě tolik vytočilo? Snad Thomas a ta jeho věčná arogance. Nechápu, kde vzal všechnu tu odvahu jít za ní do nemocnice, potom co jsem mu řekla. Možná, mě ale taky dopálilo, to že mi sestra odmítla říct, co ji chtěl. Jo, to byla třešnička na dortu. V tu chvíli jsem doslova vybuchla. Začala jsem po ní řvát, že si asi neuvědomuje, co všechno se mohlo stát. Že Thomas byl jedním z těch, co byli u toho a klidně jí tam nechali. Chápu, že mi sice není vůbec nic do toho, co ti dva spolu mají, ale právě on byl jeden z těch, co jí tam nechali bez pomoci. A ona jej klidně kryje. Místo toho, aby řekla a tak nám všem pomohla, co se tam vlastně stalo.
Kdykoliv se ji někdo zeptá, zdali ví, co se ten den večer odehrálo, vždycky odpoví, že si nic nepamatuje. Což je možné protože se udeřila do hlavy, když padala. Když tak nad tím teď přemýšlím, možná ona zcela přesně ví, co se stalo, ale odmítá nám to říct, aby chránila Thomase. Což je taky zcela možné, protože je z něj celá pryč. Ach jo, jedna pitomá mise, jeden pitomej den a všechno se tak krásně zamotalo. Kdybych zůstala doma, nic z toho by se nestalo. Sestra by teď neležela v nemocnici a já bych nebyla vytočená a hlavně bych nebyla každou sekundu svého života v nebezpečí. Neříkám, že dosud jsem nebyla, byla! Ale né v tak velikém. Ale bohužel už se stalo hodně věcí a s tím nic neudělám. Čas nevrátím. Takže se tomu budu muset postavit, vypořádat se s tím a přijmout to takové jaké to je! Kdybych tak alespoň mohla jít mezi členy Ange Gardien a mohla tak na chvíli zapomenout na mé problémy. Ale to nemůžu. Prozradila bych tak polohu Nefastus Ville, je totiž zcela možné, že můj upír sleduje. Při té představě mi přejel mráz po zádech. Takže teď musím sedět doma a chovat se co nejvíc nenápadně. Já, ale neumím jen tak nečinně sedět na zadku, zatímco ostatní riskují svůj krk. Ale všichni se mýlí, jestli si myslí, že bude jen tak sedět doma a nic nedělat. Už jsem se rozhodla, co budu dělat. Najdu toho upíra a pěkně si to s ním vyříkám. Bude to složité, s tím počítám. Ale lepší než jen tak koukat do prázdna a čekat, až si pro mě přijde.

Druhý den ve škole, jsem procházela chodbami a čekala, kde narazím na Thomase, abych jej mohla sjet naštvaným pohledem. Ale pro mou smůlu jsem ho nikde nezahlédla, jako by se mi schválně vyhýbal.
Místo, toho kolem mě bylo hodně sestřiných spolužáků a každý chtěl vědět, co stalo, jak to že není sestra ve škole. Nikdy, jsem nebyla moc nadšená z toho, že sestra chodí na stejný gympl jako já a teď mě to štvalo ještě víc. Každou chvíli jsem byla v obložení prváků. Jak jsem byla ráda, když vyučování konečně jsem skončilo. Doslova jsem si oddychla, když jsem uslyšela školní zvonek ohlašující konec dnešního dne.
Uběhl týden. Byl pěkně nudný na, což nejsem zvyklá. Můj život se změnil v jednu nudnou rutinu. Ráno vstávat do školy, odpoledne zpátky, uklidit doma a pak zalézt k sobě do pokoje a dělat nějaké ty úkoly. Štvalo mě to, ale nemohla jsem s tím moc dělat. Ange Gardien si přáli, abych zůstala v bezpečí, dokud se nepřijde na to, kdo přesně byl u mě v domě. Tudíž mi zakázali dělat, cokoliv nebezpečného. Už tak jsem porušovala jejích příkaz, tím že jsem pokračovala ve svém vlastním vyšetřování. Ale má snaha najít toho upíra byla bez výsledku. Nikde nebyla ani stopa. Jako by se po něm slehla zem. Měl to velice dobře vymyšlené, vpadnul do mého domu, sebral, co potřeboval (pokud tedy vůbec něco sebral), nahnal všem strach a prostě zmizel, uklidil se někam, kde bude schovaný a kde o něm nebude nikdo vědět. To bylo opravdu geniální.
V jednom jsem si byla, že to nemůže být nikdo ze školy. Všimla bych si ho a to on dobře věděl. Takže, ze školy být nemohl, ale kdo to tedy byl? Ta otázka zůstala stále vyřčena a zatím na ni nebyla nalezena odpověď.
Brzy však nastala změna. Něco se změnilo, cítila jsem to v ovzduší, ale nevěděla jsem co. Deprimovalo mě to. Už týden jsem nedostala žádnou zprávu o tom, se děje, a jak všechno pokračuje. Měla jsem strašné tušení. Lukas se za mnou ani jednou nezastavil, asi má příliš práce s misí na, které kvůli svému bezpečí nesmím být a měla jsem na ni být. Byla jsem trochu nervózní. Navíc ani mé pátrání po mém upírovi, nijak nepokročilo. Dostala jsem se do slepé uličky, ze které jsem se nedokázala dostat ven. A k tomu ten divný pocit, že se něco stalo. Začínala jsem mít pocit, že se z toho zblázním. Záchranou mi bylo, když se v pátek večer u našich dveří objevil Lukas. Běžela jsem mu otevřít, byla jsem velmi ráda, že jej zase vidím. Jeho výraz, když jsem ho spatřila ve dveřích, mi prozradil, že jsem měla pravdu. Něco se skutečně děje. Jeho obličej byl vážný, ani náznak po úsměvu, který obvykle míval na tváři. Uvařili jsme si tedy čaj a zavřeli jsme se v mém pokoji.

"Něco se děje, mám pravdu?" zeptala jsem se, když jsem se posadila s šálkem čaje na postel. A prohlížela si jeho vážný obličej. Byl unavený a pod očima měl tmavé kruhy. Evidentně toho bylo na něj moc a nezvládal to. Určitě pracoval dlouho do noci a bylo to na něm znát. Teď stál u mého okna a koukal se zpoza záclony ven.
"Ano, máš pravdu! Jak jsi to poznala?" smutně se pousmál na mě se však ani nepodíval.
"Cítím, že se něco děje. A navíc vypadáš unaveně! Pojď si ke mně sednout a všechno mi povíš. Nic nevím, už dlouho jsem nedostala žádnou zprávu. Mám pocit, že se z té nevědomosti zblázním!"
"Žádnou zprávu jsi nedostala, protože je nebezpečné ti něco posílat. A navíc je lepší, když nic nevíš!" přešel přes pokoj. Vzal si šálek a posadil se vedle mě. Nohy zkřížil do tureckého sedu pod sebe a smutně se na mě podíval. "Ale tohle vědět musíš. Věci se vymkly z rukou. Všechno je naruby, nezvládáme to!"
"Copak se děje, povídej!" vybídla jsem ho.
"Společenství se začalo činit. Hodně věci se dalo do pohybu, teď už je jasné, že chystají něco velkého! Všichni na mě naléhají, abych co nejdříve vyřešil naši misi. Ale jsem na to sám a nemůžu s tím hnout. Požádal jsem, aby mi přidělili náhradu za tebe, ale stále mi nikoho nedali. Chápu, že je spousta strážců potřebných jinde, ale tohle je teď nejdůležitější, tak by jednoho mohli postrádat. Já to sám opravdu nezvládám, všechno se to vleče. Jde to holt pomaleji, ale na tom teď nesejde. To jsem ti chtěl říct je daleko vážnější." Upřeně se na mě podívala, jeho oči byli ještě unavenější a smutnější, až jsem o něj začala mít strach. Chytla jsem ho za paži a pohladila ho po ní. "Před dvěma dny…" jeho hlas byl velmi smutný. "…. Byli vysláni dva strážci na misi a oba na ni zahynuli. Před týdnem byla vyslána výprava do Evropy, vrátili se čtyři! Přicházíme o lidi, Amy! Všichni jsou teď velice opatrní. Nemůže si dovolit přijít o další lidi. Společenství našlo něco, jak nás odrovnat a daří se jim to!"
"Jak…proboha….to je příšerné!" čekala jsem cokoliv, ale tohle ne. Dlouhá léta se nestalo, že by někdo ze Společenství zabil někoho z nás. Většinou to bylo opačně. Ale teď se evidentně karta otočila a oni začali nás hnát do kouta. Asi to bylo ještě horší, než jen to co mi Lukas svěřil. Určitě toho bylo víc, ale dál už jsem se nevyptávala. Byla jsem ráda, že tam se mnou seděl, popíjel čaj a říkal mi jen malé útržky z toho, co se skutečně děje. Když na zem padla tma, šla jsem Lukase odprovodit na autobus. Potřebovala jsem se projít a pročistit si hlavu od všelijakých myšlenek. Počkala jsem s ním, než mu přijel autobus, rozloučila jsem se s ním a pak jsem si to tiše večerním městem zamířila domů. Nikam jsem nespěchala a tak jsem vzala trochu oklikou. Zima nebyla a měsíc krásně svítil, byl to večer jako stvořený na procházku. Procházela jsem se osvícenými ulicemi ponořená do vlastních myšlenek.
Byla jsem teprve v půlce své cesty, když jsem si všimla nepřirozeného pohybu v boční uličce. Někdo oblečený celý do černé chytl někoho dalšího pod krkem a praštil jím o stěnu, takovou silou až se ozvala silná rána a měla jsem dokonce pocit, že jsem viděla, jak spadla ze zdi stará omítka. Zaslechla jsem přitom nazlobené vrčení. Ale nemyslím tím obyčejné vrčení, jako kdo když se někdo na někoho zlobí. Znělo to jako rozzuřená šelma, byl to silný hrdelní zvuk, který vydává drává a rozběsněná šelma, předtím než se vrhne do souboje s protivníkem. Ten zvuk vydával ta postava, která tlačila svého protivníka ke zdi. Okamžitě mi došlo, o co přesně tady kráčí. Normální člověk byl něco takového, takový nátlak, jen těžce přežil. Srdce mi začalo být o něco rychleji, než bylo běžné. Dech se mi zrychlil strachem, vyděšením a překvapením. Okamžitě jsem se zády přimáčkla ke zdi domu a doufala jsem, že mě nezahledli. Ale bála jsem se zbytečně, oba byli tak zaujatí vlastním hněvem, že si nevšimli, toho že je někdo viděl. Jejich hlasy byli velmi naštvané a hlasité, evidentně je něco velice namíchlo a neuvědomovali si, že na ulici nejsou sami.
" Ty pitomče, co si to o sobě myslíš? Že jsi naprosto dokonalý, že nic na tomhle světě tě neohrozí? Víš ty vůbec, co tím svým úžasným plánem a činem způsobil?" řval naštvaně jeden. Odhadla jsem, že to bude ten, který byl celý v černé a napadal toho druhého.
"K ničemu ses neměl! Tak jsem prostě vzal věci do svých rukou!"
"Jak můžeš vědět, co jsem měl nebo neměl v plánu? Celou akci jsi podělal, neměl si tam, co dělat, vůbec si tam neměl být. A když jsi přišel na to, že ti to nevyjde, že to praskne. Tak jsi jednoduše zdrhl a nechal jsi na mě, abych to po tobě napravil! Přidělal jsi mi spoustu dalších starostí, které jsem vůbec nepotřeboval, už tak to bylo nebezpečné!"
"Ale prosím tě! Ty jsi slaboch. Tak to tu holku trochu dostalo a nezvládla to. Zase tolik se nestalo! Byla to přece jen obyčejná párty několika puberťáků. Neříkej, že jsi tam šel jen proto, že jsi chtěl s níma tancovat a tlachat o nesmyslech."
"NESTALO?" ozvala se další rána a slabé zasténaní. " Víš co by se stalo, kdyby umřela? Všechno by si zničil. Byla to mise, ty pitomče. Ano, nekoukej tak na mě. Tohle by nebyla jen tak nějaká další smrt, tohle by byla smrt sestry té, o kterou nám jde. Ona je pro nás důležitá, potřebujeme ji. Víš ty vůbec, proč jsem tam byl a o co šlo? Pochybuji na to, nemáš ty správné buňky. Já tě varuji, ještě jednou za mnou polezeš a budeš se srát do mých věcí, tak z toho takhle lehce nevyjdeš. Zabiju tě a bude mi jedno, co na to Cheryl, řekne! Ty jsi pro nás postradatelný!"
Oči mi tu v chvíli lezly z důlku. Řekl právě, že tu slečnu potřebují? A že její sestra málem umřela. Něco, malý slabý hlas v mé hlavě mi napovídal, že mluví o sestře a o tom se stalo. V tu chvíli jsem se prudce odrazila od zdi a rozběhla jsem se domů.
Nezastavovala jsem se, neotáčela jsem se. Až ve svém pokoji jsem si odechla. Takže je to pravda. Oni ví, kdo jsem a jdou po mně. Řekl, že mě potřebují. Ale k čemu? K čemu mě potřebují? Na co bych jim asi byla dobrá?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 May ♥ May ♥ | Web | 26. června 2011 v 16:01 | Reagovat

na ty poslední otázky, bych ráda znala odpověď =))

2 Amy Laurien Amy Laurien | Web | 26. června 2011 v 17:24 | Reagovat

Odpovědi budou ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama