Leden 2011

5. kapitola – Cizí rozhovor

21. ledna 2011 v 18:14 | Amy Laurien |  Fire & Water
5. kapitola - Cizí rozhovor





Domů jsem se dostala úplně vyvedená z rovnováhy. Štvalo mě snad všechno, co se dneska přihodilo.Hodila jsem tašku do kouta svého pokoje a sedla si na parapet okna. Zahleděla jsem se na prázdnou noční ulici osvětlenou pouličními lampami a přemýšlela o dnešním dni. Byla jsem naštvaná, vytočená a vlastně nevím proč. Co mě tolik vytočilo? Snad Thomas a ta jeho věčná arogance. Nechápu, kde vzal všechnu tu odvahu jít za ní do nemocnice, potom co jsem mu řekla. Možná, mě ale taky dopálilo, to že mi sestra odmítla říct, co ji chtěl. Jo, to byla třešnička na dortu. V tu chvíli jsem doslova vybuchla. Začala jsem po ní řvát, že si asi neuvědomuje, co všechno se mohlo stát. Že Thomas byl jedním z těch, co byli u toho a klidně jí tam nechali. Chápu, že mi sice není vůbec nic do toho, co ti dva spolu mají, ale právě on byl jeden z těch, co jí tam nechali bez pomoci. A ona jej klidně kryje. Místo toho, aby řekla a tak nám všem pomohla, co se tam vlastně stalo.
Kdykoliv se ji někdo zeptá, zdali ví, co se ten den večer odehrálo, vždycky odpoví, že si nic nepamatuje. Což je možné protože se udeřila do hlavy, když padala. Když tak nad tím teď přemýšlím, možná ona zcela přesně ví, co se stalo, ale odmítá nám to říct, aby chránila Thomase. Což je taky zcela možné, protože je z něj celá pryč. Ach jo, jedna pitomá mise, jeden pitomej den a všechno se tak krásně zamotalo. Kdybych zůstala doma, nic z toho by se nestalo. Sestra by teď neležela v nemocnici a já bych nebyla vytočená a hlavně bych nebyla každou sekundu svého života v nebezpečí. Neříkám, že dosud jsem nebyla, byla! Ale né v tak velikém. Ale bohužel už se stalo hodně věcí a s tím nic neudělám. Čas nevrátím. Takže se tomu budu muset postavit, vypořádat se s tím a přijmout to takové jaké to je! Kdybych tak alespoň mohla jít mezi členy Ange Gardien a mohla tak na chvíli zapomenout na mé problémy. Ale to nemůžu. Prozradila bych tak polohu Nefastus Ville, je totiž zcela možné, že můj upír sleduje. Při té představě mi přejel mráz po zádech. Takže teď musím sedět doma a chovat se co nejvíc nenápadně. Já, ale neumím jen tak nečinně sedět na zadku, zatímco ostatní riskují svůj krk. Ale všichni se mýlí, jestli si myslí, že bude jen tak sedět doma a nic nedělat. Už jsem se rozhodla, co budu dělat. Najdu toho upíra a pěkně si to s ním vyříkám. Bude to složité, s tím počítám. Ale lepší než jen tak koukat do prázdna a čekat, až si pro mě přijde.

Druhý den ve škole, jsem procházela chodbami a čekala, kde narazím na Thomase, abych jej mohla sjet naštvaným pohledem. Ale pro mou smůlu jsem ho nikde nezahlédla, jako by se mi schválně vyhýbal.
Místo, toho kolem mě bylo hodně sestřiných spolužáků a každý chtěl vědět, co stalo, jak to že není sestra ve škole. Nikdy, jsem nebyla moc nadšená z toho, že sestra chodí na stejný gympl jako já a teď mě to štvalo ještě víc. Každou chvíli jsem byla v obložení prváků. Jak jsem byla ráda, když vyučování konečně jsem skončilo. Doslova jsem si oddychla, když jsem uslyšela školní zvonek ohlašující konec dnešního dne.
Uběhl týden. Byl pěkně nudný na, což nejsem zvyklá. Můj život se změnil v jednu nudnou rutinu. Ráno vstávat do školy, odpoledne zpátky, uklidit doma a pak zalézt k sobě do pokoje a dělat nějaké ty úkoly. Štvalo mě to, ale nemohla jsem s tím moc dělat. Ange Gardien si přáli, abych zůstala v bezpečí, dokud se nepřijde na to, kdo přesně byl u mě v domě. Tudíž mi zakázali dělat, cokoliv nebezpečného. Už tak jsem porušovala jejích příkaz, tím že jsem pokračovala ve svém vlastním vyšetřování. Ale má snaha najít toho upíra byla bez výsledku. Nikde nebyla ani stopa. Jako by se po něm slehla zem. Měl to velice dobře vymyšlené, vpadnul do mého domu, sebral, co potřeboval (pokud tedy vůbec něco sebral), nahnal všem strach a prostě zmizel, uklidil se někam, kde bude schovaný a kde o něm nebude nikdo vědět. To bylo opravdu geniální.
V jednom jsem si byla, že to nemůže být nikdo ze školy. Všimla bych si ho a to on dobře věděl. Takže, ze školy být nemohl, ale kdo to tedy byl? Ta otázka zůstala stále vyřčena a zatím na ni nebyla nalezena odpověď.
Brzy však nastala změna. Něco se změnilo, cítila jsem to v ovzduší, ale nevěděla jsem co. Deprimovalo mě to. Už týden jsem nedostala žádnou zprávu o tom, se děje, a jak všechno pokračuje. Měla jsem strašné tušení. Lukas se za mnou ani jednou nezastavil, asi má příliš práce s misí na, které kvůli svému bezpečí nesmím být a měla jsem na ni být. Byla jsem trochu nervózní. Navíc ani mé pátrání po mém upírovi, nijak nepokročilo. Dostala jsem se do slepé uličky, ze které jsem se nedokázala dostat ven. A k tomu ten divný pocit, že se něco stalo. Začínala jsem mít pocit, že se z toho zblázním. Záchranou mi bylo, když se v pátek večer u našich dveří objevil Lukas. Běžela jsem mu otevřít, byla jsem velmi ráda, že jej zase vidím. Jeho výraz, když jsem ho spatřila ve dveřích, mi prozradil, že jsem měla pravdu. Něco se skutečně děje. Jeho obličej byl vážný, ani náznak po úsměvu, který obvykle míval na tváři. Uvařili jsme si tedy čaj a zavřeli jsme se v mém pokoji.

Happy New Year

2. ledna 2011 v 10:45 | Amy Laurien
Přeji všem mnoho úžasných úspěchů v novém roce. Aby byl plný radosti, smíchu, štěstí, porozumění a lásky ! :)
Váše Amy Laurien