Part 3.

11. prosince 2010 v 17:01 | Amy Laurien |  Láska pro dva

3.

Uběhly asi tři dny. Za ty dny jsem zprávu od Jareda otevřela snad milionkrát. Dokázala bych ji teď zpaměti odrecitovat jako básničku. Každý den jsem uvažovala, jestli mu nemám napsat, aby mě počkal. Chtěla jsem mu navrhnout, že se půjdeme projít a že mi řekne co, má na srdci. Ale asi jsem zatím nenasbírala dostatek odvahy, abych to udělala. Možná se bojím. Sama ani nevím čeho! Snad toho, co mi řekne, toho, co se dozvím. Ani nevím, co bych mu řekla já. Jestli bych dokázala se s ním procházet a dělat jako, že nic.
Dostala jsem do určitého stereotypu, který mi zaručoval, že se nebudu trápit tolik, jako na konci prázdnin. Každý den byl naprosto stejný až na víkendy, ale i ty jsem nějak zvládala, aniž bych přemýšlela nad tím, co bylo a co je! Plně jsem se soustředila na školu. Přestávky jsem trávila v blízkosti Jimmyho nebo Jakea. Byli jako mé dvě hvězdičky, které mě drželi pohromadě. A já jsem jim byla velmi vděčná. Oni ani netušili, co všechno mi dávají tím, že se semnou baví. Stačil mi třeba i pitomý úsměv od jednoho z nich a já jsem se dokázala usmívat taky. Po škole jsem běžela domů, popadla tašku s věcmi a šla na trénink. Po tréninku domů, učení a pak už byl večer a já jsem se pomalu chystala do postele. Jen noci pro mě byly jistým druhem utrpení. Než jsem se odebrala do říše snů, hodně jsem přemýšlela. Někdy se mi do očí dostaly slzy, aniž bych to chtěla.

Přes to dny ubíhaly velmi rychle. Během těchto dnů jsem přece jen našla odvahu a Jaredovi napsala sms, aby na mě po škole počkal. Třepaly se mi ruce nervozitou, když jsem ten den končila poslední hodinu. Několikrát jsem se uklidňovala, že to nebude zase tak hrozné. Ale svá slova jsem nebrala moc vážně, ruce se mi třásly i tak a ten divný pocit v žaludku byl stále silnější.
Vyšla jsem ze třídy. Jared seděl na chodbě, zhluboka jsem se nadechla razným krokem jsem se rozešla k němu.
"Ahoj, takže… půjdeme se projit?" až mě překvapilo, jak přesvědčivě a silně zněl můj hlas.
"Ahoj, samozřejmě! Venku je pěkně. Kam pojedeme?"
" Mám brigádu, můžeme zajít do parku a pak mě můžeš doprovodit" navrhla jsem. Souhlasil. Zašla jsem si pro boty do skříňky a pak jsme se vydali směrem na tramvaj.
"Takže …. Chtěl jsi mi něco říct?" začala jsem, když jsme si sedly na lavičku v parku. Bylo tam hezky. Sluníčko svítilo, všechno kolem se zelenalo a kvetlo, ptáčci zpívali. Krásné babí léto.
"Vlastně jsem ti již všechno řekl už dřív"
" Aha" zakoukala jsem se do země. Jared však pokračoval.
"Udělal jsem to, protože jsem nechtěl, abychom se hádali. Vím, jaký v tomhle jsem. Bylo to takhle lepší, věř mi. Myslel jsem, že kdybys chtěla, mohli bychom se k sobě vrátit"
"Myslel jsi to dobře. Já to chápu, ale vůbec tě nenapadlo, jak budu reagovat já. Když jsme spolu začínali, svěřila jsem se ti, že mám strach začít s někým něco, přesně z tohoto důvodu. Řekla jsem ti, že mé zkušenosti s chlapy nebyli moc dobré. A ty jsi mě nabádal, že se nemám bát, že to mám překonat. Věřila jsem ti a řídila se tvou radou. A co jsi teď udělal? Přesně to z čeho jsem měla strach!" díval se na mě smutně.
" Nechtěl jsem" a pak mě pohladil po tváři. Já jsem se však odvrátila. " Stále mi na tobě hodně zaleží. Nechci, aby ses trápila"
" Na to si měl myslet dřív!"
"Já vím. Takže …?"
"Vím, na co narážíš. Promiň, Jarede, ale ne. Už několikrát jsem se takhle spálila a nechci to udělat znova. Vím, že člověk by měl dávat druhou šanci, ale já s tím mám špatnou zkušenost. Alespoň v tomhle směru"
Jared přikývl. Pochopil mě a ze mě v tu chvíli spadla veškerá nervozita. I ten divný pocit v žaludku byl náhle pryč. Byla jsem náhle šťastná.
"Tak … alespoň poslední políbení?"
" Ne!" řekla jsem to až příliš rázně. Spíš jsem mu odsekla, ale on jako by mě neslyšel, pomalu přibližoval svůj obličej k mému. Nedokázala jsem mu v tom zabránit! Věděla jsem, že to potom bude pro mě velmi těžké, ale už tomu nešlo zabránit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jakeí Jakeí | Web | 27. května 2011 v 17:22 | Reagovat

Ano, Amy do toho zase skočila plnou parádou.
Nelíbí se mi, že za skoro každou větou v přímé řeči je vykřičník. Vykřičník přece znázorňuje zvýšení hlasu či ráznost. To na sebe vážně tak štěkali?

2 Amy Laurien Amy Laurien | Web | 27. května 2011 v 19:22 | Reagovat

Ne ... spíš to mělo být jako zdůraznění :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama