8) kapitola – nadpřirozená síla

11. prosince 2010 v 18:03 | Amy Laurien
8) kapitola - nadpřirozená síla

Melody

"Jsem si jistá, že to není nic, s čím bychom si měli lámat hlavu!" usměji se na Susie zpoza své


skříňky. Vytáhnu si učebnici historie a zabouchnu dvířka. "Já vím, ale i tak mi to děla starosti.
Moc toho nepamatuji, byla jsem jako v transu a ten pilot, říkal, že šance aby to letadlo přistálo tak hladce byla velmi mála. A přitom letadlo dosedlo na zem velmi hladce ani jsem nepostřehla, že jsme už přistali, dokud pro mě nepřišla letuška!" Susie má ve tváři velmi ustaraný výraz. "Byla jsi v šoku." Připomenu ji. Bokem se opřu o skříňku a čekám až si i ona vytáhne učebnice ze své skříňky. "Třeba to letadlo nepřistalo tak hladce, jak si myslíš. Jen ty si to prostě nepamatuješ, protože jsi byla mimo." Susie si vytáhne knížky a zabouchne skříňku. " Myslím, že si to pamatuji dobře!" řekne přísně. " Nebudeme to řešit. Tys tam nebyla a víš jenom to, co ti řekla moje máma a já." "Susie, já vím, že ti to pořád vrtá hlavou, ale zkus na to nemyslet. Stalo se a s tím již nic neuděláme. Buď ráda, že jsi to přežila ve zdraví a nic vážného si ti nestalo." Usměji se na ni. "Mám nápad. Po škole hodíme věci k nám, ty zavoláš domů a řekneš mamce, že dneska spíš u mě! Je pátek, zítra nemusíme do školy. Pozvu k nám i Ewillan a uděláme si dámskou jízdu! Mamka s tím bude souhlasit a ještě nám nějakým překvapením zlepší večer. Bude to zábava a alespoň na chvíli zapomeneme, na to se stalo, a budeme se bavit!" navrhnu " Nezní to jako super strávený víkend?" Susie chvilku přemýšlela, hlavu měla nakloněnou na stranu. " Tak fajn!" souhlasila "Máš pravdu. Bude to zábava a aspoň přijdu na jiné myšlenky!" " Super!" zajásala jsem " Vsadím se Ewillan bude taky nadšená. Tady nemá žádné kamarády a alespoň si taky užije v nové zemi trochu zábavy. Pojďme ji to říct!" Nadšeně jsem se vydala chodbou k nádvoří. Byla velká přestávka na oběd a většina spolužáků se scházela tady. Tak nějak jsem tušila, že tady narazíme i na Ewillan. I když možná bude jinde. Za ten měsíc, co se sem přistěhovala, jsem si všimla, že moc nevyhledává společnost lidí. Většinou sedí někde v koutku sama. Jako malá šedá myška. Nedivím se jí. Jen v nové zemi, nemá zde přátel. Musí se cítit opuštěná a sama. Určitě jí tento můj nápad zvedne náladu. Trefila jsem se. Ewillan zrovna vycházela z jedné z učebny a mířila si to přes nádvoří směrem k nám. Povzbudivě jsem se na ni usmála a zamávala jsem na ni. Od té záhady v knihovně se z nás staly kamarádky. Jedné, které Ewillan na téhle škole má.
V půlce cesty se jí, ale do kroku postavili tři kluci. Byl to Tyler a jeho parta drsňáků. Vždycky mě ten kluk štval a jeho praštění kamarádi taky, ale od té chvíle co přišla Ewillan na naší školu, jsem je začínala nenávidět. V jednom kuse, kdykoliv se mu naskytla příležitost, se do ní navážel. "Proč ji už konečně nedá pokoj!" zuřila jsem. "Nevím!" řekla Susie se zastřeným a naštvaným hlasem. " On jí prostě pořád bude dělat, ze života peklo! Zasloužil by si, aby mu ho ze života taky někdo udělal. Co mu udělala, že jí pořád musí obtěžovat! Nejradši bych mu zakroutila krkem." Prskala Susie. " Proč se mu nikdo nepostaví, to že jeho táta policajt, přece neznamená, že si bude hrát na frajera a trýznit lidi kolem sebe. Přála bych mu teď, nějakém pořádně velkej trapas aby se mu mohla vysmát celá škola."

Bylo to jako by právě Susie předpověděla budoucnost. Ve chvíli, kdy chtěl Tyler do Ewillan strčit, se zamotal do vlastních tkaniček. Ani nevím jak, možná si přišlápl tkaničku, prostě ztratil rovnováhu a skácel se k zemi. Při svém pádu se snažil najít oporu v kamarádovi, ale ten to nečekal a najednou se čtyři největší drsňáci školy váleli na zemi. A ke všemu v blátě. Den předtím pršelo a půdu ještě nestihla vsáknout všechnu tu vlhkost. Školní dvorek byl plný kaluží, bahna. A teď se v tom bahně krásně rochnila čtyři prasátka. Ewillan si musela zakrýt pusu rukou, aby se nezačala smát. A my s Susie a ostatními jsme se popadali za břicho. Kluci se v tom blátě váleli a nemohli se postavit zpět na nohy. Se Susie jsme se pleskly dlaněmi v gestu vítezství. Popadla jsem Ewillan kolem ramen. A všechny tři společně jsme se vydali směrem k učebně dějepisu. Celou cestu jsme se smály.
"To zní skvěle!" usmála se Ewillan. Očividně byla nadšená. "Super, takže po škole u mě!" rozloučila jsem se s nimi. Holky ještě měli hodinu. Zatímco já že měla padla. Celá natěšená na super víkend jsem pelášila domů. Abych vše domluvila s mamkou a připravila. Asi za hodinu se u nás zazvonil zvonek. " To budou holky! Jdu tam!"
"Ahoooj !" rozjařeně jsem je přivítala. " S mamkou jsme připravili úžasný večer." Začala jsem jin nadšeně vyprávět, co všechno jsem si pro ně přichystala a přitom jsem je táhla dovnitř. V kuchyni jsem jim představila mamku a pak už jsem vzala k sobě do pokoje. Kde si holky odložili batohy s věcmi. "Tak teď půjdeme teda se bavit!" " Kam půjdeme tedy prvně?" zeptala se Ewillan. " V kině dávají naprosto úžasný film, jmenuje se Počátek!" " Super!" Zajásala Susie " Viděla jsem trailer a ten film, je naprosto úžasný!"
Ewillan měla pravdu ten film opravdu úžasný. Seděly jsme zabořené do sedadel, pojídaly popcorn ve velkém a napjatě sledovali film. Ani jedna během promítaní, ani nepípla. Očima jsme doslova hltaly plátno. Ten film byl naprosto jedinečný a ani jedna z nás si nedokázala odhadnout, jak to skončí. Cestou domů jsme si převypravovaly všechny scény, které nás nadchly. Musely jsme jít pešky, protože poslední autobus nám ujel. Nevadilo nám to, i přestože se k večeru trochu ochladilo. Ale to už tak na podzim bývá. Noci začínají být chladné. Cestu jsme si zkrátily přes park. Sama tudy nerada chodím po tmě, ale dnes když jsme tři, co by se nám mohlo stát?
" Holky, taky máte takový pocit jako by nás někdo sledoval?" zamumlala tiše Ewillan, když jsme byly asi v půlce parku po chvilce mlčení. Susii tiše přikývla a přitom hleděla přímo před sebe. Všimla jsem si, že od chvíle kdy jsme vstoupily do parku, není ve své kůži. " Už od brány do parku!" tiše ji přitakala. " Plíží se to za námi jako duch. Tam napravo ve stínech mezi stromy!" Viděla jsem jak si Ewillan skousla rty. Celkově mezi námi začala panovat taková nervózní nálada. Šly jsme, jak nejrychleji jsme dokázaly, jen abychom už byly doma. Už i já jsem slyšela divný šustot za námi. Nahánělo mi to trochu strach. Domů jsme doslova uháněli a celou dobu jsme ho slyšely za námi. Jak se za námi plíží. Děsivé. Až doma jsme si všechny s klidem vydechly.

"Tvoje mamka není doma?" zeptala se Susie, když jsme uklidnily náš zrychlený dech z rychlé chůze. Taky jsem si uvědomila, že celý dům je zhasnutý. "Ne odešla ke kamarádce, abychom měli soukromí."
O hodinu později jsme seděly všechny tři v mém pokoji. Zrovna jsem nám přinesla teplý čaj a něco na zub. Každá jsme si vzaly jeden šálek a tiše se na sebe koukaly. Ani jedna z nás nevěděla, co přesně má říct. Hlavu jsme měly plnou toho, co nás pronásledovalo po městě.
" Začínají se dít divné věci!" pronesla Susie sotva slyšitelně. Zrak upřený kamsi do neznáma.

" Nejdřív ta příhoda v podzemí a teď tohle!"

" Myslíš, že to má něco společného?"
"A nemá…. ?"
"Mohl to být třeba jen nějaký chlápek, co si nás náhodou vybrat za objet."
"Takhle se můžete hádat celý den!" Přerušila nás Ewillan, která až dosud seděla tiše vedle mé postele. " Obě můžete mít pravdu. Všechno je možné. Opravdu se ale děje něco zvláštního!"
Bavili jsme se dlouho do noci. Ewillan nám vyprávěla o svém snu. Jen to hodně zajímavé. Ale nemůže se být ničím jisté. Jisté je že se tady děje něco zvláštního, skoro až nadpřirozeného. Spát jsme šli pozdě v noci. Vlastně bych měla říct, že až někdy k ránu. Nespali jsme příliš dlouho, když nás vzbudilo něco, co mě vyděsilo snad na několik let dopředu.
Vzbudila jsem se na příšernou ránu. Trhla jsem sebou a ve tmě se zadívala k pootevřeným dveřím do haly. "Co to bylo?" slyšela jsem zašeptat Ewillan do ticha. Očima jsem našla její tmavý obrys ve tmě. Seděla kousek ode mě. " Já nevím!" Rana se ozvala znovu, tentokrát byla silnější než ta předešlá. "Co je to?" slyšela jsem za sebou zasyčet Susie. " Možná jen něco spadlo!" "Dvakrát po sobě?
Nemyslím si!" zavrtěla Ewillan hlavou. Pak se ozvala rána znovu. Bylo o něco blíž. " Mami?!" vykřikla jsem a prudce jsem se postavila. Tohle začínalo být hodně zvláštní a trochu strašidelné. Náhle mi byla zima a celá jsem se třásla. "Mami! Jsi to ty?" natáhla jsem po baterce na stole. Žádná odpověď! Jen jakoby syčení, ale sotva slyšitelné. "Neblbni!" chytla mě Susie za ruku. "Co se děje?" šeptla tiše Ewilan. " Nevím. Buďte ticho!" přikázala nám Susie. Kolem nás se rozhostilo ticho přerušované velmi zvláštním zvukem. Bylo to, jako někde hlasitě dýchal, před dveřmi mého pokoje. Nahánělo mi to husí kůži. Celá jsem se třásla strachem. Náhle se všechno seběhlo tak rychle, že ani nevím, co přesně se stalo. Byla jsem naprosto vyděšená. Bylo slyšet, jak se něco rozběhlo. Dupalo to po baráku. A pak jsem slyšela křičet Ewillan. Ječela hysterickým křikem. Slyšela jsem, jak něco škrábe po podlaze. Později mi došlo, že to byli nehty. Něco chytlo Ewillan za nohu a tahalo jí to pryč. Celým domem se nesla ozvěna jejího křiku, toho jak se mermomocí snažila tomu zabránit. Chytala jsem se věci věcí kolem, ale to něco ji tahalo dál. Bylo to příšerné, stávaly mi hrůzou vlasy. A pak náhle všechno utichlo. Nebylo slyšet nic! Jen hrobové ticho!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 27. června 2011 v 10:53 | Reagovat

veľmi pekná poviedka. zaujímavá, netypická... zostáva mi len dúfať že raz niekedy pribudne pokračovanie a ja budem môcť nadšene čítať ďalej :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama