Part 2.

25. listopadu 2010 v 15:54 | Amy Laurien |  Láska pro dva
2.

Jsem nervózní. Ruce se mi třesou jako by mi bylo osmdesát. Nejsem schopná vzít do ruky tužku na oči a namalovat si linku, aniž by nebyla kostrbatá. Málem jsem si v jednu chvíli vypíchla oko, takže teď krásně pláče a maže veškerý make-up, odkrývá temné kruhy pod očima. Skoro celou noc jsem nespala. Prostě jsem nemohla usnout. Nemohla jsem přestat myslet na to, co se bude dít zítra. I teď mám nepříjemný pocit v žaludku. Mám jej jako na vodě, nemůžu moc jíst, proto jsem také nesnědla snídani. Jediné, co se mi podařilo požit, byl hrnek kakaa a malý kousek bábovky. Víc mé tělo nedokázalo pojmout.
Naposledy jsem se podívala na sebe do zrcadla. Mám pocit, že ta dívka v zelené halence a riflích s hnědými vlasy a modrýma smutnýma očima, snad ani nejsem já. Ještě naposledy projedu kartáčem vlasy barvy kaštanu, a pak popadnu tašku a běžím na autobus. Když nad tím přemýšlím, ještě před dvěma týdny jsem byla blondýna. Ani nevím, proč jsem to udělala. Myslím si, že jako blonďatá jsem byla výraznější. Rozhodně více vynikaly mé modré oči. Možná jsem byla taková veselejší. Teď taková smutná, tuctová a prostě obyčejná. Možná jsem jen chtěla nějakou změnou. Nevypadá to zase tak špatně. Za těch pár dnů jsem si už zvykla a teď jsem docela spokojená. Je to něco jiného, než na co jsou všichni kolem zvyklý a budou si muset taky navyknout. Je to změna a změna je život. V životě ještě přijde tolik věcí, na které nebudeme připravení a budeme se s nimi muset vypořádat, i když budou bůhví, jak těžké.
S těmito myšlenkami postávám na autobusové zastávce a čekám na autobus, který dorazí o chvíli. V autobuse narazím na své dvě kamarádky Helen a Alici a veškerá dosavadní nervozita a divný pocit v žaludku ze mě padá, alespoň pro tuto chvíli. Avšak když jsme konečně našli novou budovu školy a já překročila její práh, ten divný pocit byl zpět. Čekala jsem, že za každým rohem vybafne nebo do něj vrazím a budu se mu muset podívat do očí. Bála jsem se toho, co v nich uvidím! Bála jsem se, že v nich uvidím to všechno, co mi vyčítal a k tomu nenávist a zlost. K mému štěstí jsem ho nepotkala.
Ve třídě jsme se všichni radostně přivítali. Celé prázdniny jsme se neviděli, každý z nás někam odjel a teď jsme si celí nadšení vyprávěli všechny bláznivé historky z prázdnin.
Do lavice jsem si sedla vedle Ashley. Minulý rok jsem si jí moc nevšímala. Ashley je velmi sympatická a myslím, že během roku si padneme do oka.
Z druhé strany si přisedly Helen a Alice. Tyhle dvě praštěné holky mi loni doslova přirostly k srdci. Bylo fajn vidět celou třídu zase pohromadě a v pořádku. Hned v osm hodin do třídy naklusala učitelka. I ona byla velmi ráda, že nás všechny vidí. Úsměv i oči jí doslova zářily. Pěkně nás přivítala a sdělila pár úvodních informací na začátek a pak jsme se všechny čtyři ročníky, jak už bývalo zvykem, shromáždily na chodbě, aby náš ředitel mohl přednést svůj pravidelný proslov na uvítanou a celkově nám popřál hodně štěstí v novém školním roce. Myslím, že právě tato část dne pro mě byla ta nejhorší. Stála jsem na chodbě vedle Alice a ta mi pořád něco dokola šeptala do ucha a chichotala se. Já jsem ji poslouchala jen na půl, stejně tak jako jsem jen napůl poslouchala proslov ředitele. Pamatuji se jen, že mluvil něco o snech a víře v to, něco dokázat. Aby si Alice nevšimla, že ji neposlouchám, občas jsme se ušklíbla, i když jsem přesně netušila, o čem mluví. Má mysl byla někde jinde. Očima jsem pročesávala dav spolužáků před sebou a ten divný pocit rostl s každou sekundou. "Není ve škole!" šeptla jsem Alici trochu smutně, i když jsem se to snažila zakrýt. Ani nevím, proč mě to v tu chvíli zamrzelo. Měla bych být šťastná, že tu není. Skutečnost byla pravým opakem.
"Kdo? Jared?" zamračila se Alice. "Né… támhle je, podívej! Stojí u dveří." Nenápadně mi ukazovala směrem, kde stál. A opravdu tam byl. Zády se ležérně opíral o futra dveří, ruce měl založené na prsou a neproniknutelným výrazem bez emocí sledoval ředitele, který k nám promlouval. Jak jsem ho jen mohla přehlédnout? Je tak vysoký, naprosto k nepřehlédnutí. Ve chvíli, kdy jsme se na něj pozorněji zadívala, trhl hlavou a naše pohledy se setkaly. Rychle jsem odvrátila pohled a zaujatě jsem teď pozorovala strukturu dlažby. Snad mě neviděl! Doufala jsem. Jeho pohled mě trochu překvapil, myslela jsem si, že v jeho očích něco uvidím, ale spletla jsem se. Jeho pohled byl neproniknutelný. Celý zbytek projevu a vlastně i školy jsem strávila pošuškáváním s Alicí, zkoumáním dlažby a pokukováním po Jaredovi. V duchu jsem se modlila, aby už byl konec a mohli jsme jít domů. Celou dobu jsem se cítila tak nějak zvláštně. Chtěla jsem za ním jít a obejmout ho, ale nemohla jsem. Rozešel se semnou. Nechce semnou už mít nic společného. Tak proč bych za ním měla chodit a žádat o odpuštění? Bylo to jeho rozhodnutí. Já mu jej vymlouvat nebudu. Navíc nic špatného jsem neudělala, tedy alespoň si myslím, že ne. Teď musím být hrdá, tvrdá a hlavně silná. Nesmím mu ukázat, jak moc mě to vzalo. A to bude hodně těžké.
Domů jsem došla naprosto zničená. Musela jsem ještě zajít k mamce do práce, oddělat si nějaké zbývající hodiny z prázdninové brigády a pak jsem ještě byla odevzdat přihlášku do baletu. Domů jsem tedy došla až ve tři hodiny naprosto zničená a unavená. Dala jsem si tedy horkou sprchu a něco pořádného k jídlu, protože jsem od rána nic nejedla a dostihl mě hlad. Hned potom jsem si sedla k počítači. Co mě dnes trefilo do nosu, bylo, že Jared byl online. Odolávala jsem pokušení napsat mu jako první. O čem bych si s ním teď psala? Nevím a tak jsem svému pokušení odolala. Nakonec se přece jen ozval jako první. Ten rozhovor nebyl nijak povzbuzující. Hned na začátku mi vyčetl, že jsem ho nepozdravila a celý ten rozhovor po klasických otázkách typu "jak se máš?" a "jak se vede?" po půl hodině ukončil s tím, že si jde s kámošem sednout na pivo, a odpojil se. Bylo mi to líto a skoro celou noc jsem probrečela. Neřekl vůbec nic špatného, ale já jsem své emoce nedokázala udržet na uzdě. Stačila jakákoliv drobnost a já si to brala příliš osobně.
Následující dny jsem úspěšně zvládala chodit po škole, aniž by si někdo všiml, že mě něco trápí. Našla jsem si úžasnou taktiku a ta skvěle zabírala. Dělala jsem jako že se nic nestalo, nikdo mi neublížil a já jsem naprosto v pohodě. Hrála jsem takové malé divadlo na své okolí i na sebe. Navenek vysmána, šťastná dívka, ale uvnitř úplná troska. Čím víc jsem to dělala, tím víc mě to uvnitř užíralo. A já to zazdívala a snažila se na to nemyslet. Věděla jsem, že dříve nebo později to vyjede na povrch a já se s velkou pravděpodobností zhroutím, ale to mělo být. Navíc zatím jsem si vedla dobře. Hodně mi k tomu pomáhali Jake a Jimmy. Jake se semnou bavil už loni. Začali jsme spolu mluvit spíš až na konci školního roku, ale výborně jsme si rozuměli. A Jimmy je Jaredův kamarád ze třídy. Jeho vtípky mě spolehlivě dokázaly rozesmát. A já jim oběma byla velmi vděčná. Ani jeden z nich netušil jak mi jejich přítomnost a pozornost pomáhala snášet mé vlastní problémy. Ale komplikace začali v den, kdy jsem se jednou večer domů vrátila z tréninku. Na notebooku na mě blikala zpráva od Jareda:
Uděláš si na mě teď někdy čas? Chtěl bych s tebou mluvit a hlavně občas, když s tebou není Jake ani Jimmy, mi připadáš smutná. Myslím, že za to můžu já! Navíc, když jsme si psali naposledy, napsala jsi, že jsi s mým rozhodnutím nikdy nesouhlasila. Chtěl bych ti tedy objasnit, proč jsem to vlastně udělal. Pokud to chceš slyšet a pokud se mnou vůbec chceš mluvit!
A ten divný pocit a nervozita tu byli znova. Co budu dělat? Chci s ním mluvit? A dokážu se mu s klidem podívat do očí?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sky.net Sky.net | 27. listopadu 2010 v 13:13 | Reagovat

Hmm ... nemuzu se dockat pokracovani :)

2 Jakeí Jakeí | Web | 27. května 2011 v 16:56 | Reagovat

Velice zajímavé. Objevuje se zde má postava, což je velice potěšující.
Někdy je lepší neotevírat staré rány, ale myslím, že u Amy je jasné, co bude následovat. Zajímá mě, jak často tam bude Jakeí (^_^)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama