Part 1.

27. října 2010 v 10:19 | Amy Laurien |  Láska pro dva
1
.
Od samého začátku jsem věděla, že to bude velmi těžké. Avšak věřila jsem, že společně to zvládneme a všechno bude tak, jak má být. Byla jsem zamilovaná slepou láskou. Netvrdím, že teď nejsem. Ano, stále jej miluji, ale mé očí už nejsou tolik zaslepené láskou, jako bývali dřív. Byla jsem zamilovaná a snad úplně slepá, že jsem neviděla to, co viděli všichni ostatní. Nikdo mi nemůže nic vyčítat, že jsem nic nechtěla vidět a já toho nelituji. Byly to úžasné dva měsíce a jsem za ně ráda.


I když se sebe samu snažím přesvědčit, že se nic nestalo, že všechno bude zase ok, že mi za to nestojí, cítím se hrozně. S ním odešla i část mého já. Už uběhly, od toho osudného okamžiku, asi dva týdny. Člověk by si řekl, že po takové době by už mohl alespoň z části překonat svůj žal nad takovou ztrátou, nejde to. Ty dva měsíce jsem nějak neměla čas myslet na to, co se stalo. Pozastavovat se nad tím a přemýšlet o tom. Byla jsem na dovolené a tu jsem si i celkem užila. Teď, když sedím doma, koukám z okna, popíjím kakao a poslouchám hudbu linoucí se z radia a nic nedělám, nad tím musím přemýšlet. Nad tím co se vlastně stalo. Až teď mi dochází, že jsem sama! Že mě pustil k vodě a jeho argument proč to udělal?
"Neměla jsi na mě čas a já chci víc, než se procházet s tebou po městě!"
Tak zněla jeho slova. Abych pravdu řekla, trochu mě to ranilo. Nemohla jsem za to, že jsem skoro celé prázdniny byla pryč. Asi by mě to nemrzelo tolik, kdybych mu o tom neříkala! Chápu ho, chtěl být, co nejvíc se mnou. Copak jsem mohla za to, že jsem byla pryč? Z části jsem za to mohla. Ano, to já jsem si plánovala svůj program na prázdniny, ale v té době jsem ještě nikoho neměla a své plány jsem již nemohla změnit. Myslela jsem, že mě pochopí. Ale evidentně neměl ani špetku pochopení! Tolik mě to mrzí. Tolik mě mrzí, že náš vztah ztroskotal kvůli mně. Zničila jsem ho!!! Nedokážu tady už dál sedět se suchýma očima. Tolik mě to mrzí. Cítím se tolik prázdná a sama.
Je to jako bych ve své duší měla ránu, která se nechce zahojit. Spaluje mě. Aaach …. Říkala jsem se, že kvůli tomu nebudu truchlit. Ale teď vím, že nedokážu jen sedět a myslet na něj s klidným srdcem a myslí. Mám knedlík v krku a vlhké oči kdykoliv na něj jen pomyslím!
Co budu dělat zítra, až jej uvidím? Dokážu se s klidem podívat do jeho očí? Nebo to nedokážu, projdu kolem něj se skloněnou hlavou? Nebo se prostě a jednoduše zhroutím a kdesi v zákoutí se stulím do klubíčka a rozbrečím se jako malé dítě? Kdo ví? To uvidím zítra…..
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jakeí Jakeí | Web | 27. května 2011 v 16:31 | Reagovat

Je zvláštní, co dokážou udělat lidské city. Hlavní postava zřejmě hodně trpí nad ztrátou někoho, koho milovala.

2 Amy Laurien Amy Laurien | Web | 27. května 2011 v 16:34 | Reagovat

Ano...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama