7. kapitola – Děsivá cesta letadlem

12. srpna 2010 v 13:03 | Amy Laurien
7. kapitola - Děsivá cesta letadlem
Susie
Mraky kolem byly tak neuvěřitelně blízko, stačilo by otevřít okénko a sáhnout si na ně. Byly krásně bílé a nadýchané. Letadlo plynule letělo oblohou a cesta mi utíkala jen velmi pomalu. To byl zase nápad. Nic lepší je opravdu napadnout nemohlo. Střídavá péče. Super! To pro mě znamená, že veškeré prázdniny budu trávit s taťkou ve Švýcarsku. Otec nakonec místo práce v Indii přijal nabízenou práci ve Švýcarsku. Prý práci pro něj výhodnější. Teď děla obchodního zástupce nějaké velké firmě. Moc spokojený však není. I když se snažil celou dobu mého pobytu u něj tvářit šťastně, poznala jsem na něm, že by se teď radši procházel krásnou slunnou Indii. Bylo mi ho líto. Udělat jen proto, aby se mnou mohl ještě vítat. Jenže ani jeden z mých rozvedených rodičů nemyslel na to, co toto znamená pro mě.


Nudnou několikahodinovou cestu do Švýcarska a za pár dnů zase zpátky. Protiví se mi to a to jsem takovou absolvovala jenom jednou. A představa, že toto se bude dít každé mé prázdniny je děsivá. Nemám ráda letadla a z cesty tímto dopravním prostředkem mám skoro, až panický strach. Nevím, čeho se tak bojím ani nevím proč. Možná nějaká příhoda z dětství, na kterou si už nepamatuju. Snad mám strach z pádu letadla jak na souš, tak do moře. Nebo z nějaké poruchy letadla. Ne teď na to nesmím myslet. Sedím v letadle a snažím se přežít cestu. Možná bych mohla, přestat křečovitě svírat opěradlo sedačky. Jen velmi neochotně jsem ho pustila. Všimla jsem si, že paní přes uličku na mě starostlivě kouká. Mile jsem se na ni usmála a dál jsem sledovala mraky a vyhlížela první náznak pevniny. Moc si přeju, aby letadlo dosedlo runway. A já mohla vystoupit, obejmout mamku a jít domů. Jenže v tuto chvíli jsem netušila, že toto mé přání bude vyplněno, ale ne tak jak bych chtěla.
Když se letadlem ozval hlas pilota, že právě vlétáme do letecké prostoru Spojených států Amerických a že zhruba za hodinu budeme přistávat, jásala jsem radostí. Konečně jsem doma a co nevidět, už budu ve svém pokoji. Z kuchyně se půjde sladká vůně a mamka bude chytat lívance. Při té představě jsem cítila krásný, hřejivý pocit u srdíčka. Skoro jsem přitiskla hlavu k oknu a hledala jsem pevninu. V tu chvíli se kolem okna prohnalo něco temně černého. Vylekalo mě to. Byl to jenom pták, uklidňovala jsem se.
O chvíli později se letadlo mohutně otřáslo. Lidé kolem se vylekaně ohlíželi a vykukovaly z oken. Přiběhla letuška. "Klidně seďte. Nic se neděje. Máme jen malé technické potíže."Mluvila klidným vyrovnaným hlasem a dávala nám stručné příkazy a informace. "Hoříí!" vykřikl náhle někdo na druhé straně letadlo. V letadle vypukl naprostý zmatek. Lidé křičeli, snažili se zachránit si svůj život, své věci. Někde plakaly děti. Letadlo sebou začala házet a divoce se třást. Lidé padali na zem. Letušky se snažily všechny uklidnit a posadit je na svá místa. Jejich řeči o tom, že se nic neděje, že je vše pod kontrolou a že brzy budeme přistávat, však nebyly nic platné. Nikoho to neuklidnilo. V letadle vládla naprostá panika. I já jsem začínala být vyděšená. Pomalu mi docházelo, co se kolem mě děje. Letadlo hoří. Ztrácí výšku. Padáme. Roztříští se na cucky, když dopadne se zem. Teď už jsem byla vyděšená. Pohlcovala mě panika. Sledovala jsem z okna jak se letadlo, i přes snahu pilotu, řítí k zemi. Hrudník mi svíral se mi a žaludek jsem měla jako na vodě. Zabijeme se. Já to přežiju. Mám přece ještě svých sedm kočičích životů. Ale co ty děti a lidé kolem. Ti si přece smrt nezaslouží. Do očí se mi draly slzy. Proč někdo něco neudělá? Proč to letadlo nezastaví?
Co se dělo v následujících minutách přesně nevím. Prožila jsem je jako v transu. Lidé kolem křičeli a zděšeně pobíhali letadlem. Kouř se objevil v kabině letadla a valil se celým letadlem. Přes hustý kouř se skoro nedalo dýchat. Najednou vedle mě stála letuška a žádala mě, ať urychleně s ostatními opustím letadlo. Vystřelila jsem, popadla své věci a už jsem letěla po žluté skluzavce ven ze zakouřeného letadla. Dole mě někdo popadl za paži a vedl mě co nejdál od letadla k autobusu. Cestou jsem viděla, jak celou runway zaplnili vozy hasičů.
Teď sedím v nemocnici. Měla jsem jako většina cestujících štěstí a nic se mi nestalo. Dostala jsem akorát nějaké prášky na uklidnění. Prý jsem jen v šoku. Bylo za mnou několik lidí v uniformách a ptali se mě, co se stalo. Na jejich otázky jsem odpovídala, že nevím. Viděla jsem kouř a pak jsem najednou vystupovala, ani nevím jak. Ještě se ptali na to, jak se cítím a pak už odešli. Čekala jsem, až si pro mě maminka přijde. Přemýšlela jsem, co se stalo, ale nemohla jsem si vzpomenout. Bolela mě hlava. A ať jsem přemýšlela, jak jsem chtěla, na nic jsem nepřišla. Asi o hodinu později, kdy jsem seděla v nemocniční čekárně, mě objaly matčiny ruce. Plakala. "Díkybohu, jsi v pořádku! Bála jsem se o tebe." Prohlédla jsi mě a chytla mě za ruku. "Vypadáš unaveně. Pojď, půjdeme domů!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama