3) kapitola - Krvavá oběť

22. srpna 2010 v 19:58 | Amy Laurien |  Fire & Water
3. kapitola- Krvavá oběť


Lukas byl hned u mě. Přiskočil, chytnul mě za ramena a přitáhnul do náruče. Chvíli jsme pak stáli a pak zahlednul důvod mého křiku. Zamračil se. Mě začínalo dělat z toho puchu mrtvol a smrti špatně. Obracel se mi žaludek. "Já - půjdu ven." Obrátila jsem se a vyšla ven před továrnu. Setmělo se. Z nebe kapaly poslední dešťové kapky a dopadaly na mou tvář. Na čerstvém vzduchu mi bylo trochu lépe, ale jen jediné pomyšlení na ten výjev, mi zase vracel žluč do krku. Ta místnost. Plná lidské krve. Pachu smrti a mrtvol. Pět úplně roztrhaných chlapů na zemi. Běhal mi mráz po zádech. Obejmula jsem si hrudník rukama. Rozhlížela jsem se kolem sebe, jakoby na mě mělo každou chvíli něco vyskočit. Měla jsem divný skličující pocit. Po chvíli vyšel ven i Lukas. Tvář měl bledou. "To museli udělat ONI! Takové ohavnosti jsou schopni jenom ONI. "odmlčel se, jak přemáhal vztek. "Myslím, že tím dneska skončíme. Já zajdu ještě do praetorium, " řekl rozhodným hlasem a já jsem souhlasila. Šly jsme lesem až na kraj lesa, kde se naše cesty rozdělily. Já zamířím směrem do centra města a dál až na naší ulici. A on směrem k Nefastus Ville.

Na naší ulici docházím až za tmy. Pomalu přecházím ulici. Z našeho domu jde slyšet tichá hudba a ze dveří vychází lidé sestřina věku. Jejich tváře jsou tvrdé bez úsměvu. Neřeším to a jdu po schodech nahoru. Ve dveřích se minu s Thomasem. Ušklíbne se na mě a dál pokračuje ve své cestě. Úšklebek mu vrátím a pak vstoupím dovnitř. Oddychnu si. Konečně jsem doma. Celý den jsem prochodila po lesích a teď se těším na koupel a postel. Jenže tohoto luxusu mi není dopřáno. Ve chvíli, kdy se zavřu dveře a otočím se do bytu, mě skoro trefí infarkt. Dům je vzhůru nohama. Tady to vypadá jako by tudy projel buldozer. Na zemi se váli kelímky, plastové talířky, zbytky výzdoby a sklo. Nechci vědět, co se to tady rozbilo. Pověsím si bundu na věšák. "Sam!" zavolám. Žádná odpověď se ke mně však nedonese. Kromě tiché hudby z haly je dům úplně tichý. Žádná známka, že by tu byl ještě někdo další. Přejdu do chodby. Po cestě posbírám talířky a kelímky. Položím je na stolek a vypnu hudbu. "Sam?!" zavolám do tichého domu znovu a trochu hlasitěji. Napjatě poslouchám, ale opět žádná odpověď.


Ruce se mi začínají třást a mám nepříjemný pocit. Snad automaticky vlezu do obývacího pokoje. A tu mě polije smrtící pot. Teď už se zděšením třesu celá. Dnes už je toho na mě moc. Mám pocit, že každou chvíli omdlím. To co v něm spatřím, je daleko horší než to co jsem viděla v továrně ...
Sedím na židli v nemocnici, hlavu mám složenou v dlaních a lokty opřené o kolena. Před chvíli tu byla zdravotní sestřička a starostlivě si mě prohlížela. Nabídla mi něco na uklidnění, ale já jsem odmítla. Čekám na rodiče a doktora, který teď na sále operuje Sam. Vyčítám si, že jsem ji nechala doma samotnou a odešla jsem na misi. Lukas by to určitě zvládl sám a já jsem mohla zůstat s ní. Kdybych byla doma, nic takového by se nestalo. Dávala bych na ni pozor. Jak pošetila jsem byla, jak naivní. Jak jsem si mohla myslet, že všechno bude v pořádku? Jak jsem si mohla myslet, že to zvládne beze mě? Jak jsem mohla být tak hloupá a nezodpovědná? Ona je ještě malé dítě a nevidí následky dopředu. Věřila jsem, že patnáctiletá dívka jako je ona má dost rozumu. Ani nechci pomyslet na to, co by se stalo, kdybych přišla o něco později. A ty děcka ji tam klidně nechaly. Bylo jim jedno, že mohla umřít. Prostě se sebrali a odešli. Nechali ji tam. Člověk by si myslel, že alespoň osmnáctiletý Thomas bude mít dost rozumu a zavolá jí záchranku, než odejde. Ale ne i on se sebral a jen tak odešel.
Nechal ji tam jen tak. Samotnou, bezmocnou a zraněnou.
Náhle někdo volá mé jméno. Slyším ho jakoby z dálky. Ten hlas je tichý a ustrašený. A přesto přehlušil všechny zvuky z nemocnice. Je plný hysterie a bolesti. Trhnu sebou a očima hledám osobu, která mě volá. Je to máma. Na tváři má vyděšený výraz. Určitě si s tátou užívali na slunečné pláži a já jsem jim musela zavolat a celou dovolenou zkazit smutnou zprávou. Mamka ke mně přiběhne a já ji objímám. Snažím se ji uklidnit. V tu chvíli přichází doktor. "Dobrý večer paní O´Sullvinová. Jsem doktor Charlie Valter. Dostal jsem na starost vaši dceru." "Jak je jí?"Vybafne na něj mamka. Položím ji tuku na rameno, aby věděla, že tu jsem tady s ní a že nemusí mít strach. Doktor se usmál. "Pojďte, vezmu vás k ní."
Vede nás chodbou k nemocničním pokojům. "Už je v pořádku. Nemusíte se bát to nejhorší má za sebou. Teď si ji tu necháme ještě asi tři měsíce a pak se může vrátit domů." Pak nám vysvětluje, co jí bylo a co ji museli udělat, aby se z toho dostala. Mezitím dojde k pokoji a on nám otevře dveře. "Teď ještě spí, ale každou chvíli by se měla probudit." Máma rychlým krokem přejde k její posteli, chci jít za ním, ale doktor mě zastaví. "Amy- na slovíčko!" přikývnu.
Charlie přejde k oknu, ruce si založí za zády a hledí do temné noci.
Přejdu k němu a v duchu přemýšlím, co mi asi tak chce sdělit. Charlie děla pro Ange Gardien už skoro před dvacet let. "Rád tě zase vidím!" Usměje se na mě.
Z jeho výrazu poznám, že zpráva, které mi chce sdělit je velmi důležitá a trápí ho. "Také tě ráda vidím. Děje se něco?" Jdu rovnou k věci, nelíbí se mi, jak se mračí do noci. " Ano děje!" povzdechne si smutně. " Jak víš, chystá se útok na Tacomu. Věděl jsem, že to jednou přijde, ale i tak mě to zaskočila. Nastávají nám temné časy. Ale to není to, co ti chci říct." Otočí se ke mně a položí mi ruce na ramena. "Mám takové zlé tušení. To co se stalo na té párty nemusela být náhoda." Chtěl ještě něco dodat, ale já jsem mu skočila do řeči. " Ne... chcete říct... to ne!" " Jsem téměř jistý, že to nebyla náhoda. Myslím, že to někdo udělal záměrně a domnívám se, že ten někdo byl člen společenstva." " Ne to určitě ne. Dávám si pozor, koho si zvu do domu, a rodiče by nepozvali dovnitř nikoho cizího!" Bráním se. To přece nemůže být pravda. V mém domě přece nemohl být upír! " Ty možná ne, ale tvoje sestra mohla." To je pravda, Sam mohla pozvat do domu kohokoliv. Pozván mohl být kdokoliv. " Dávej na sebe pozor. Je to jen moje teorie, ale cítím, že je správná. A pokud se ten někdo dozví, kdo jsi, budeš ve velkém nebezpečí." Starostlivě se na mě dívá, pak se ale povzbudivě usměje a odkráčí pryč. Nějakou chvíli tam stojím a sleduju, jak se jeho bíla postava vzdaluje. Jen pomalu mi dochází přesný význam jeho slov. To nemůže být pravda. Nesmí být. Sam se přece nestýká s nikým takovým. Nebo snad ano? Ne určitě se plete! Musím se jít za ní podívat. Vejdu do pokoje. Mamka stojí u její postele, tichým hlasem promlouvá k ležící Sam a přitom ji drží za ruku. Přejdu z druhé strany. Až teď jsem si všimla, že Sam pláče. Po tváři jí stékaly slzy. Chytnu ji za ruku a pohladím po vlasech. Maminka se ji snaží utěšit. Usmívá se na ni, ale její usměv vypadá spíš jako ušklebek.
V nemocnici zůstaneme až do svítání, kdy pro mě přijede taťka. Maminka se rozhodla zůstat se Sam. Taťka se celou cestu vyptává na Sam. Jak jí a co se stalo? Stroze mu odpovídám, neboť sama toho moc nevím. Sam nechce nikomu, o tom co se stalo, nic říct. Když se začneme vyptávat, rozpláče se a tvrdí, že si nic nepamatuje. Okamžitě se mi vybaví slova Dr. Valtera: To co se stalo na té párty nebyla náhoda.... rozhodně to tak vypadalo! Kdyby to však nebyla náhoda, kdyby to bylo plánované, k čemu by jim bylo ublížit patnáctileté dívce? Jedině, že by někdo přišel na to, kdo jsem. Ale ne, to nemůže být pravděpodobné. Dávám si velký pozor, aby mě nikdo neviděl, aby nikdo neodhalil mé tajemství. Ale kdyby to věděli, chtěli mít dát tímto způsobem najevo, že se mám držet zpátky? A nebo, je toto opravdu náhoda a nepovedená blbina půberťáků?
To budu muset zjistit. Nedá mi to spát, dokud nezjistím pravdu a co se skutečně stalo! Taťka mě vyhodí před domem a odjíždí zpět do nemocnice za maminkou. Chápu to, chce ji v této těžké chvíli podržet. Pečlivě za sebou zamknu vchodové dveře i branku. Dům už je uklizený. Škoda! Mohlo mi to trochu napovědět, ale alespoň nebudu muset uklízet. Nevím proč, ale když teď stojím v domě sama, zdá se mi najednou tajemný a temný. Až skoro strašidelný. Prolezu celý dům skrz na skrz, ale nikde není nic, co by mi pomohlo zjistit, co se tady skutečně stalo. Nikde ani jediná známka po tom, že by tu ti pitomí upíři řádili. Ale moment- v Samině pokoji jsem ještě nebyla. Vyjdu schody do patra a otevřu dveře do pokoje. I když jsem si v celém domě rozsvítila, když vcházím do pokoje, nerozsvítím.
Jenže - někdo mě předstihl.Stojím ve dveřích a zaraženě hledím do pokoje. Pokoj obrácen vzhůru nohama. A evidetně něco hleděl. Otázkou je: Co hledal a jestli to našel? Teprve teď jsem pochopila svůj nepříjemný pocit z rána, nebyla to nervozita z nové mise. Varoval mě! Varoval mě před tímhle.
A jestli je to tak jak si myslím, tak jsem ve velkém průšvihu. Někdo velmi blízko k mému odhalení. Polil mě studený pot. Budu muset být ještě opatrnější než kdy dřív. A zrovna teď, když řeším novou misi, která má zachránit svět. Začínám mít takový nepříjemný pocit, že tu nejsem sama. Ruce se mi trochu třesou. Srdce i hruď se mi svírá nepříjemným tušením. V periferním vidění však zahlédnu něco, co mi potvrdí mou nejhorší obavu. Skutečně tu nejsem sama. Zamkla jsem za sebou, a přesto tu teď uprostřed pokoje nestojím sama. V kuželu světla, které dochází do pokoje z chodby, vidím za sebou postavu.
Temný stín, který se pomalu přibližuje a ruce má od těla v útočné pozici. Zmocňuje se mě panika. Musím něco udělat. Nemůžu přece jen tak stát a pozorovat jak se mi přibližuje k zádům. Jenže co?! Pomoc! Strachem semknu rty k sobě. Musím přestat panikařit! Ty jsi přece bojovnice, s kolika upíry si se už vypořádala a tento zloděj, nebo kdo je tvůj nečekaný návštěvník, tě přece nerozhodí. Musíš si zachovat chladnou hlavu. Zhluboka se nadechnu, zatnu ruce v pěst a prudce se otočím. Chci vidět tomu chlápkovi do tváře. Ale na hlavě má kapuci. I přesto vidím na jeho tváři pobavený usměv, bohužel to je vše co vidím z jeho tváře. Pohybuje se ke mně ladným až skoro nelidským krokem. Nebo mě snad klame zrak? Ta osoba naproti mě je - upír! Odhalili mě! Ví, kdo jsem a teď si pro mě přišli. Vyděšením ucouvnu, přičemž na něčem uklouznu a svalím se k zemi. Sakra! Postava se stale pomalým krokem přibližuje. Jde z něj strach a hrůza. Chce se mi křičet a volat o pomoc, ale nemůžu. Jako by mě něco nutilo nevydat ze sebe ani hlásek. Jde po mně! Zjistit co jsem zač a teď mě zabije! Pomalu zvedá ruku vzhůru.
Upírům stačí jeden pohyb a zabijí tě!

Tohle je ten pohyb. Já ne.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 May ♥ May ♥ | Web | 26. června 2011 v 15:28 | Reagovat

chudák ta její ségra...
děj, pořád moc pěkný =))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama