1) kapitola - Začala jsem nový život...

12. srpna 2010 v 13:08 | Amy Laurien |  Neuvěřitelný příběh poloupíra
1) Začala jsem nový život ....


Byl čas oběda. Seděla jsem jako obvykle u svého stolu. Před sebou jsem měla tác s jídlem, kterého jsem se ani netkla. Místo jídla jsem se věnovala, skládání další písně. Úhledně jsem si psala noty, akordy a pod ně slova. Těšila jsem se, až tuto novinku přehraju své skupině.
Říkáme si ´The Souls Of Night´.
Ve skupině je nás pět: dvě dívky a tři kluci. Lucy a Darren hrají na kytaru. Mikel na keyboard a Jared na bicí. Něž jsem se přistěhovala, byla zpěvačkou právě Lucy. Ale ona teď zpívat nemůže. Respektive mohla by, ale nechce. Byla na operaci a pokračovat ve své pěvecké kariéře má strach. A tak jsem nahradila její roli ve skupině a ona teď hraje na kytaru a zpívá, alespoň zadní vokály. Aniž by to tušili, tím že mě vzali mezi, sebe mi dali šanci, začít svůj život od začátku a lépe. Oni jsou mí jediní kamarádi. Ostatní ve škole mě nemají rádi. Přistěhovala jsem se před pěti měsíci. Opustila jsem svůj dosavadní život a vydala jsem se napospas něčemu novému. Hned jsem začala navštěvovat školu, ale bylo stejné. Jako bych vůbec nedojela. Všem okolo jsem připadala divná - jiná. Záviděli mi. A ani teď se mnou skoro nikdo neprohodí ani hlásku. A já se jim vlastně ani nedivím. Všichni si ode mě drží odstup a mne to nevadí. Je to lepší, než aby do mě vrtali a měli pitomé poznámky. Byla jsem na to zvyklá, vždycky tomu tak bylo. Já ani nevím proč. Tak kde jsem kdysi bydlela, tomu bylo stejně. Neměla jsem žádného "normálního" kamaráda. Kašlala jsem na školu a většinu času jsem trávila v blízkosti mě-skoro-rovných upírů. Lidé okolo si mysleli, že jsme členové jakési sekty. A nám to bylo fuk. Bylo to docela vtipné. Protože jsme se chovali zcela normálně a užila jsme si života, i když pravda podle našeho. Jenže jsme se prostě nelíbili a byli jsme jiní. Byli jsme sví. Prostě jsme byli něco víc a to oni nedokázali pochopit, že mi na rozdíl od nich známe zázraky a nástrahy věčnosti. Cítila jsem se v jejich blízkosti dobře. A vůbec mi nevadilo, co jsi o mě lidi myslí nebo, že se můj život mimo upíří společnost rozpadá. Nakonec se ale naše malá parta začala rozpadat. Už ve městě bydleli moc dlouho a lidem začala být divné, jak to, že nestárnou a začali do nás ještě více vrtat. A tudíž se museli všichni postupně odstěhovat a zbyla jsem jen já. Zůstala jsem sama. Napospas krutosti světa bez nich. Až teď jsem viděla jako bez růžových brýlí, ale bylo pozdě něco brát zpět a napravovat. Lidi se do mě začali navážet, pro jejich smůlu jsem se naučila obrnit proti jejich narážkám, takže mi byli totálně ukradení. Prostě jsem je jednoduše ignorovala. I když mi to bylo líto. Jenže teta potom dostala nové místo a i já jsem se musela přestěhovat na jinou stranu Anglie.


A já jsem byla ráda. Toto byla šance pro mě a zaleželo jen na mě, jak se jí chytnu. Šance začít nový život. Řekla jsem si, už se nenechám se ovlivňovat. Teď budu sama sebou.
Začala jsem se zase věnovat zpěvu a psaní písní. Dvou věcem, které umím nejlépe. Jenže jinak se v mém životě nic nezměnilo. Všichni ve škole, kromě mé kapely, mě ignorují a koukají na mě skrz prsty. Netuším proč, i když bych řekla, že na to může závist. Vím, že to zní trochu namyšleně, ale bohužel je to pravda. Lidé, jsou velmi závistivý. Závidí si a někdy i úplně zbytečně. Neumějí být spokojení s tím, co mají. Chtějí stale víc až je jejich touha úplně pohltí a zničí. Nechápu, proč mě nedokážou vzít mezi sebe. Jediné v čem jsem jiná než oni, je že mám z poloviny upíři krev. Ano, z jedné poloviny jsem upír. Snad právě toto některé lidi ode mě odpuzuje. Je to, jako by kolem mě byla nějaká aura, která lidem kázala, aby si ode mě drželi odstup. Jsem však ráda, že tato aura působí jen na některé lidi. Jsem ráda, že mě vzali mezi sebe s otevřenou náručí. A aniž by to tušili, dali druhou šanci. Velmi ráda vzpomínám na naše první setkání. Vlastně jako prvního jsem potkala Darrena. Bylo to před rokem a půl v můj první den na nové škole.
Byla zrovna polovina března. Pršelo. Voda se valila v proudech po okraji vozovky. Seděla jsem v autě na sedadle spolujezdce a přes okénko jsem sledovala, jak teta Megan zápasí na verandě s deštníkem, aby se mohla dostat do auta. Nakonec přece jen doklopýtala do auta celá mokrá. Deštník ji byl v takovém slejváku na nic. Odechla jsi, když dosedla a nastartovala. Tak co jak se těšíš?" povzbudivě se na mě usmála. "Trochu" odvětila jsem polohlasem a dál jsem hleděla z okna. V klíně jsem trochu nejistě svírala batoh. Celou cestu jsme jely mlčky. Možná to tak bylo lepší. Ticho prolomila až teta na parkovišti školy. "hodně štěstí" pohladila mě po rameni. "Děkuju!" pokusila jsem se o úsměv a vystoupila jsem z auta. Rozevírat deštník jsme se nenamáhala. Mokrá bych byla tak jako tak "Přeju ti hezký den!" řekla jsem ještě, než jsem za sebou zabouchla dveře. Zamávala mi a já jsem sledovala, jak její světle modré Volvo odjíždí. Když mi zmizela z dohledu, s nádechem jsem se otočila ke škole a vykročila vstříc svému osudu. Namířila jsem si to rovnou do ředitelny. "Dobrý den. Já jsem Jennifer Freemanová." Představila jsem se sekretářce. Ta vzhlédla od papírů, do kterých až dosud koukala. S úsměvem si mě prohlídla "Vítej Jennifer."Předala mi několik papírů "Tady máš rozvrh a pár dokumenty, které potřebuju podepsat. Pojď, zavedu tě do třídy a ty papíry stačí, když mi je doneseš zítra." Obešla stůl a vedla mě školou kamsi do neznáma. Cestou mi vysvětlovala, jak to tady chodí. Poslouchala jsem ji a přitom jsem se rozhlížela kolem sebe. Byla to docela pěkná škola. " Tak jsme tady, teď máš literaturu!" Otevřela dveře a vzala mě dovnitř. Vyučující byl mladý muž kolem třicítky. Ve třídě bylo ticho. Všichni jej zaujatě poslouchali. Sekretářka přišla k učiteli a něco mu říkala. Nevnímala jsem co, mnou pozornost přitáhla třída. Očima jsem přejížděla celou třídu a prohlížela každou dívku a chlapce. Všichni vypadali velmi mile a příjemně. Sekretářka zrovna odcházela a tím mě vytrhla z prohlížení a zamyšlení. "Přeju hodně štěstí!" usmála se na mě a já ji úsměv oplatila. I onen mladý učitel se na mě usmíval, bylo to fajn. Někde uvnitř jsem cítila, že v tuhle chvíli nebude tak těžké začít znovu. Vyzval mě, ať zaujmu místo v poslední volné lavici. Dones mi knížku, přivítal mě v nové škole a popřál mi hodně štěstí. A pak už pokračoval ve svém výkladu. Vytáhla jsem si blok připravena začít si dělat poznámky. Učivo, které teď probírali, jsme na staré škole již probírali. Někdo doma mám ještě schované své staré poznámky, tedy poznámky mích upířích přátel. Tenkrát jsem na školu kašlala, ale nebyla jsem na tom špatně. Dokázala jsem se udržet nejhůř na trojkách. Oni mi se školou pomáhali, dali mi své poznámky, neboť oni sami je nepotřebovali. Teď o prázdninách jsem si je trochu pročetla, abych nebyla na nové škole pozadu a vyplatilo se mi to. Dívala jsem se z okna a naslouchala jsem příjemnému hlasu učitele. Po hodině jsem si pozorně prohlídla svůj dnešní rozvrh. Dnes mám ještě Dějepis, Matematiku, dvouhodinovou Španělštinu a Biologii. V každé hodině to probíhalo úplně stejně. Učitel mě s úsměvem přivítal a posadil na volné místo. Dál potom pokračoval ve svém výkladu. Pokaždé když jsem někam vkročila, začalo se šuškat a ostatní se za mnou otáčeli. Na to jsem byla zvyklá, tohle se kolem mě dělo pořád a mě už to nepřišlo nijak divné či protivné. Mohla za to má poloupíří krev, které kolem vytvářela tu záhadnou a tajemnou auru jako u upírů. V duchu jsem doufala, že si časem zvyknou a já mezi ně zapadnu. Ale všechno potřebuje čas. Snad největším překvapením pro mě byla pauza na oběd a návštěva jídelny. Byl v ní hluk, který skoro rval uši. Postavila jsem se do řady a prohlížela jsem si své spolužáky.
Zaujaly mě dvě dívky. O něčem se náruživě bavili. Rozhazovali kolem sebe rukama a gestikulovaly. Aniž bych chtěla, zaslechla jsem o čem se, tak zaujatě bavily. Bavily se o mě! " .... Všimla sis, jak namyšleně vypadá. Připadá mi pyšná, určitě je z bohaté rodiny. Ne, že by mi to vadilo, moje rodina na tom taky není špatně. Ale ona je taková namyšlená, to jak se nese, to jak vypadá, jak působí a jak se chová. Je taková až příliš dokonalá. Je mi proti srsti..." Dál už jsem neposlouchala. Bylo mi to líto. Mrzelo mě to. Ještě mě ani neznaly a už mě křivě soudili. Udělaly si o mě svůj názor jen podle mého vzhledu. Vzala jsem si oběd a sedla jsem ji na kraj stolu, kde už seděla nějaká skupinka. Všimla jsem si, že mě sjeli pohledem a pak se nenápadně otočili zády ke mě. Rychle jsem si snědla svůj oběd a vypadla jsem ven. Už nepršelo. Alespoň něco pozitivního na dnešním dni. Tolik mě mrzela slova těch dívek a chovaní spolužáků. Nechápala jsem to. Jak mě mohli takhle soudit, aniž by mě poznali blíž? Nechtěla jsem na to myslet. Vyrazila jsem domů. Dnes jsem naštěstí neměla žádné odpolední vyučování. Nebydlela jsem daleko od školy a tak jsem šla pěšky. Studený a vlhký vzduch po dešti mi dokonale pročistil hlavu i myšlenky. Doma jsem popadla kytaru a šla jsem ven. Nechtěla jsem jen tak sedět doma. A tak jsem jako vždy když jsem se cítila mizerně, popadla kytaru a vypařila se ven. Chvíli jsem se procházela, až jsem našla krásné místečko blízko jezírka. Sedla jsem si na kámen pod obrovským dubem. Nějakou chvíli jsem pozorovala obraz a klidnou hladinu jezírka. Začínala jsem se cítit klidnější. Nakonec jsem vytáhla kytaru z obalu, který mi ležel u nohou. Začala jsem si brnkat. Tak nějak podvědomě jsem začala hrát a zpívat píseň Frozen od skupiny Delain. Úplně jsem se ponořila do tonů kytary a zvuku svého hlasu, až pro mě přestal existovat okolní svět. A píseň dostala ty správné emoce. Takže jsem si ani nevšimla, že tu už nejsem sama. "Zpíváš krásně!"ozvalo se kousek ode mě, když doznívaly poslední tóny písně. Vylekal mě. Až teď jsem si všimla kluka, který stál vedle mě. Měl krásné čokoládově hnědé oči a tmavé vlasy. Mile se na mě díval. "Ahoj já jsem Darren." On byl první, koho jsem z nového domova poznala. O pár dnů později mě představil i své skupině. I oni byli velmi milí a přijali mě mezi sebe. A já jsem jim za to moc vděčná. S Lucy jsme teď nejlepší kamarádky. A všichni společně často podnikáme pěkně střeštěné akce. Je to děsně fajn a já jsem za to moc ráda. Dali mi šanci a možnost začít nový, lepší život!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama