Srpen 2010

3) kapitola - Krvavá oběť

22. srpna 2010 v 19:58 | Amy Laurien |  Fire & Water
3. kapitola- Krvavá oběť


Lukas byl hned u mě. Přiskočil, chytnul mě za ramena a přitáhnul do náruče. Chvíli jsme pak stáli a pak zahlednul důvod mého křiku. Zamračil se. Mě začínalo dělat z toho puchu mrtvol a smrti špatně. Obracel se mi žaludek. "Já - půjdu ven." Obrátila jsem se a vyšla ven před továrnu. Setmělo se. Z nebe kapaly poslední dešťové kapky a dopadaly na mou tvář. Na čerstvém vzduchu mi bylo trochu lépe, ale jen jediné pomyšlení na ten výjev, mi zase vracel žluč do krku. Ta místnost. Plná lidské krve. Pachu smrti a mrtvol. Pět úplně roztrhaných chlapů na zemi. Běhal mi mráz po zádech. Obejmula jsem si hrudník rukama. Rozhlížela jsem se kolem sebe, jakoby na mě mělo každou chvíli něco vyskočit. Měla jsem divný skličující pocit. Po chvíli vyšel ven i Lukas. Tvář měl bledou. "To museli udělat ONI! Takové ohavnosti jsou schopni jenom ONI. "odmlčel se, jak přemáhal vztek. "Myslím, že tím dneska skončíme. Já zajdu ještě do praetorium, " řekl rozhodným hlasem a já jsem souhlasila. Šly jsme lesem až na kraj lesa, kde se naše cesty rozdělily. Já zamířím směrem do centra města a dál až na naší ulici. A on směrem k Nefastus Ville.

Soundtrack - Frozen Delain

12. srpna 2010 v 18:58 | Amy Laurien |  Neuvěřitelný příběh poloupíra
Píseň z první kapitoly od skupiny Delain - Frozen


První vezre je originál a druhá acustická. :)

Konec psaní povídky - Poslední tanec

12. srpna 2010 v 13:14 | Amy Laurien
Je mi to moc líto, ale musela jsem přestat psát povídko "Poslední Tanec". Mám hned několik důvodů:
1) nemám na to čas
Bohužel, ale je to tak . Časově jsem trochu zaneprázdněná a už to prostě nestíhám
2) není nápad
Hmm ..to je to nejhorší pro spisovatele. Vezme si papír a tužku. A koukáte na papír. Jenže můza nepřichází a věty, které píšet nejsou dostatečně dobré!
3)povídkauž existuje
Ano, nedávno jsem se dozvěděla, že kniha se stejným názvem i obsahem už byla napsana:(

Takže velmi omlouvám, všem co se těšili :(

1) kapitola - Začala jsem nový život...

12. srpna 2010 v 13:08 | Amy Laurien |  Neuvěřitelný příběh poloupíra
1) Začala jsem nový život ....


Byl čas oběda. Seděla jsem jako obvykle u svého stolu. Před sebou jsem měla tác s jídlem, kterého jsem se ani netkla. Místo jídla jsem se věnovala, skládání další písně. Úhledně jsem si psala noty, akordy a pod ně slova. Těšila jsem se, až tuto novinku přehraju své skupině.
Říkáme si ´The Souls Of Night´.
Ve skupině je nás pět: dvě dívky a tři kluci. Lucy a Darren hrají na kytaru. Mikel na keyboard a Jared na bicí. Něž jsem se přistěhovala, byla zpěvačkou právě Lucy. Ale ona teď zpívat nemůže. Respektive mohla by, ale nechce. Byla na operaci a pokračovat ve své pěvecké kariéře má strach. A tak jsem nahradila její roli ve skupině a ona teď hraje na kytaru a zpívá, alespoň zadní vokály. Aniž by to tušili, tím že mě vzali mezi, sebe mi dali šanci, začít svůj život od začátku a lépe. Oni jsou mí jediní kamarádi. Ostatní ve škole mě nemají rádi. Přistěhovala jsem se před pěti měsíci. Opustila jsem svůj dosavadní život a vydala jsem se napospas něčemu novému. Hned jsem začala navštěvovat školu, ale bylo stejné. Jako bych vůbec nedojela. Všem okolo jsem připadala divná - jiná. Záviděli mi. A ani teď se mnou skoro nikdo neprohodí ani hlásku. A já se jim vlastně ani nedivím. Všichni si ode mě drží odstup a mne to nevadí. Je to lepší, než aby do mě vrtali a měli pitomé poznámky. Byla jsem na to zvyklá, vždycky tomu tak bylo. Já ani nevím proč. Tak kde jsem kdysi bydlela, tomu bylo stejně. Neměla jsem žádného "normálního" kamaráda. Kašlala jsem na školu a většinu času jsem trávila v blízkosti mě-skoro-rovných upírů. Lidé okolo si mysleli, že jsme členové jakési sekty. A nám to bylo fuk. Bylo to docela vtipné. Protože jsme se chovali zcela normálně a užila jsme si života, i když pravda podle našeho. Jenže jsme se prostě nelíbili a byli jsme jiní. Byli jsme sví. Prostě jsme byli něco víc a to oni nedokázali pochopit, že mi na rozdíl od nich známe zázraky a nástrahy věčnosti. Cítila jsem se v jejich blízkosti dobře. A vůbec mi nevadilo, co jsi o mě lidi myslí nebo, že se můj život mimo upíří společnost rozpadá. Nakonec se ale naše malá parta začala rozpadat. Už ve městě bydleli moc dlouho a lidem začala být divné, jak to, že nestárnou a začali do nás ještě více vrtat. A tudíž se museli všichni postupně odstěhovat a zbyla jsem jen já. Zůstala jsem sama. Napospas krutosti světa bez nich. Až teď jsem viděla jako bez růžových brýlí, ale bylo pozdě něco brát zpět a napravovat. Lidi se do mě začali navážet, pro jejich smůlu jsem se naučila obrnit proti jejich narážkám, takže mi byli totálně ukradení. Prostě jsem je jednoduše ignorovala. I když mi to bylo líto. Jenže teta potom dostala nové místo a i já jsem se musela přestěhovat na jinou stranu Anglie.

7. kapitola – Děsivá cesta letadlem

12. srpna 2010 v 13:03 | Amy Laurien
7. kapitola - Děsivá cesta letadlem
Susie
Mraky kolem byly tak neuvěřitelně blízko, stačilo by otevřít okénko a sáhnout si na ně. Byly krásně bílé a nadýchané. Letadlo plynule letělo oblohou a cesta mi utíkala jen velmi pomalu. To byl zase nápad. Nic lepší je opravdu napadnout nemohlo. Střídavá péče. Super! To pro mě znamená, že veškeré prázdniny budu trávit s taťkou ve Švýcarsku. Otec nakonec místo práce v Indii přijal nabízenou práci ve Švýcarsku. Prý práci pro něj výhodnější. Teď děla obchodního zástupce nějaké velké firmě. Moc spokojený však není. I když se snažil celou dobu mého pobytu u něj tvářit šťastně, poznala jsem na něm, že by se teď radši procházel krásnou slunnou Indii. Bylo mi ho líto. Udělat jen proto, aby se mnou mohl ještě vítat. Jenže ani jeden z mých rozvedených rodičů nemyslel na to, co toto znamená pro mě.

6) kapitola - Otázky a odpovědi

12. srpna 2010 v 12:59 | Amy Laurien
6)kapitola - Otázky a odpovědi
Ewillan


V dlouhých vzdušných šatech, které za mnou vlají, procházím kamennými chodbami otcova paláce. Elfové, které po cestě potkávám, mi uhýbají a se zářícími úsměvy mě vítají. Konečně jsem doma. Stýkalo se mi po mé domovině, po usměvavých a přívětivých tvářích mého národa. Žádné znuděné a protáhle obličeje lidí. Prošla jsem spletí chodeb až k pokojům otce. Našla jsem ho v knihovně. Seděl na pohovce s knihou v ruce a zamyšleně si pročítal její obsah. "Otče! Tak ráda tě zase vidím!"