Topit se ve vodě je snadné .... stačí jen skočit po hlavě do ledové, temné vody a nechat j, aby si s vámi hrála. Krásná vidina: Temná, černá voda si pohrává se zlatými prameny a stahuje je ke dnu. Nebráníte se, a ani se nesnažíte. Voda vás polapila natolik, že není úniku. A vám nezbývá než jen marně a nečině čekáte na spásu. Na spásu vašeho života. Na ruku, která prorazí hladinu, zachytí vás a vytáhne ven. V duchu a v mysli doufáte, že přijde, že vás v tom nenechá. S napětím sledujete vzdalující se hladinu a marně čekáte záchranu. Nepřichází. A mezitím co tak usilovně čekáte, vás voda táhne stale níž, stále ke dnu. Hučí vám v uších a dochází vzduch. Pomalu a jistě.
Hrudník se vám svírá jako by byl v okovech a nemohl se hnout. Ani vzduchu již nenacházíte a nakonec vás temnota polapí. Už není vidět temna hladina jezera, ve kterém se topíte. Už není šance na spásu. Už nepomohou vám, i kdyby strašně chtěli. Už polapila vás voda nadobro. Už má vás ve své moci. A vaše poslední myšlenka patří nejlepšímu příteli. Vy jste mu věřili, dali jste mu svou důvěru a on vás zradil. Kde byl dnes? V tak velký den, kdy jste ho nejvíc potřebovali? Proč nepodal vám pravě on pomocnou ruku? Kdo ví.
Však věnujme se teď na chvíli i onomu nejlepšímu příteli: stoji nešťasten na břehu jezera života. Hledí na hladinu. Bezmocně přihlíží té děsivé zkáze. Jak skličující je pro něj myšlenka, že je tak bezmocný. Že nemůže riskovat svůj život pro tonoucího nejlepšího přítele. Jak moc touží skončit do vody a zachránit jej. Ale nohy má jako přikované k zemi. Ví, že jeho pomoct by už nic nezmohla. Že jeho pomoc už nebude ničemu platná. Může jen zničeně koukat a doufat v zázrak....
