5)Byl to sen a nebo vize?

4. února 2010 v 16:52 | Amy Laurien
5. kapitola - Je to sen a nebo vize ?
Ewillan
Ocitla jsem se uprostřed náměstí. Domy kolem byly cihlové se střechou z dřevěných šindelů


. Na okenních parapetech stály nádherné květiny v květináčích. Z jedné strany byly domy obloženy dřevem na zimu.Na malých verandách nebo před domy postávali, seděli střenky a klábosily.Po náměstí pobíhali děti, hrály si na honěnou, cvrnkaly kuličky do důlků nebo skákaly před švihadlo. Některé děti seděly na schodech domů a hráli s dřevěnými hračkami. U prostřed náměstí stála studna, k ní putovaly dívky s velkými vědry. O kousek dál staly stany s dřevěnou kostrou a pokryté kůží jako plášť. Obchodníci v nich prodávali koření, látky, potraviny, šperky, nářadí a nádobí. Pokřikovali po náměstí, aby přilákali zákazníky. Za domy se tyčil kamenný hrad se spoustou malých i velkých věžiček. Na ochozech věží byli vidět vojáci,jak s kušemi hlídali město.Všechno okolo vypadalo šťastně,vesele. Procházela jsem se náměstím a prohlížela si vystavené zboží. Pozorovala jsem malé děti, jak si hrají a radostně výskají. I mě dění okolo naplnilo radostí. Ze všech stran zněl radostný smích děti, klábosení starších dam. A pak stačil jediný výkřik a všechno toto se rázem změnilo.

"Drak!"vykřikl někdo. Všechno kolem utichlo. Už nezněl radostný smích děti ani klábosení. Lidé hleděli na oblohou po, které přeletěl tmavý stín. Nad našimi hlavami se vznášel drak. Chvíli ještě bylo ticho a pak se ze západnější části města ozval zděšený křik a praskání dřeva. Nebem se prohnala sprška šípu, ozval se dračí řev a jeden z domů na náměstí začal hořet. Lidé začali křičet, zděšeně pobíhali sem a tam. Nebem létali další a další šípy, ulicemi pobíhali vojáci.Někteří lidé se pustili do hašení hořícího domu.Nosili k domu vědra s vodou, jiný zase vynášeli z domu věci, které ještě nezačali hořet. Všude byl strašný zmatek. Děti plakaly a lidé, kteří nepomáhali s hašením hořícího domu, se snažili zachránit si holý život. Náhle však drak začal kroužit nad náměstím a pomalu přistávat. Ze svého úkrytu jsem sledovala, jak se snáší k zemi a chrlí kolem sebe oheň. Pak jsem si ale všimla malé dívenky, stalá uprostřed náměstí a plakala, zřejmě hledala maminku. Stalá přímo uprostřed drakovi přistávací dráhy. Nikdo si jí nevšímal, všichni utíkali pryč z náměstí. Vráželi do sebe, jen aby už byli pryč z dosahu draka. Všechno ve mně se sevřelo, vždyť ji zabije. Rozběhla jsem se skrz celé náměstí a popadla jsem dívenku do náruče. Bylo to vlásek drak právě dosedl na zem. Schovala jsem se s ní v jedné postraní uličce. "Pšššt….!"snažila jsem se ji uklidnit. "Už jsi v bezpečí… všechno bude v pořádku! Společně najdeme maminku, už neplakej, ano?!" holčička se na mě podívala uplakanýma očičkama, už nekřičela. Pohladila jsem ji po vlasech a podívala se zpoza rohu zpět na náměstí. Ze hřbetu draka seskákaly postavy zahalené do černých plášťů. Byly ozbrojeny meči kolem pasu a luky se šípy na zádech. Chvíli postávali v hloučku, na něčem se domlouvali. A pak se rozběhli každý jiným směrem. Všimla jsem si, že když jeden z nich objevil ženu ukrývající se v domě nemilosrdně ji propíchl. Městem se nesl její bolestný křik. Dostala jsem strach. Co udělají, až nás najdou? Utéct a schovat se jinde nestihnu, bez toho, aniž by mě viděli. Nezbývá mi než doufat, že si nás tady nevšimnou. Přitiskla jsem se až ke zdi a s hrůzou v očích jsem hleděla před sebe. Modlila jsem se, aby si nás nevšimli. Kousala jsem si spodní ret ze strachu. Jedna postava prošla ulici a ani si nás nevšimla. Ulevilo se mi! A však předčasně. Skoro hned za ní šla další postava. Zastavila se u ulice, kde jsem se schovávala. Zahleděla se do uličky. Do tváře ji nebylo vidět. Měla jsem pocit jako by mi viděla do těla, jako by viděla všechno uvnitř mě.Byla jsem vystrašená a ke všemu mi bylo tak nějak nepříjemně.Náhle na mě a dívenku namířila luk a velmi pomalu natáhla tětivu. "Ne….!"
Probudila jsem se v posteli, srdce mi divoce bušilo. Peřina byla pokrčená a polštář ležel na zemi. Dýchala jsem jako bych právě uběhla pět kilometrů za pět minut. Byl to jen sen. Snažila jsem se uklidnit. Ale tak živý…. Ta malá dívenka, ten drak a osoby v černých pláštích. Vypadalo to tak živě. Bylo to naprosto šílené. Vstala jsem a pomalými kroky jsem přešla do kuchyně. Nalila jsem si sklenici studené vody. Opřela jsem se o kuchyňskou linku a dívala jsem se z okna ven. Na temnou ulici ponořenou do hlubokého spánku. Jen pouliční lampy svítili, nikde nebylo ani živáčka. Měla jsem takový pocit, že to nebyl jen sen. Že to všechno mělo znamenat daleko víc, jen se netušila co. Mělo jsem pocit, že to byla vize, která mi měla sdělit nějakou velmi důležitou informaci. A já jsem nemohla přijít na to jakou. Byla jsem z toho snů vystrašená. Tížilo mě, že jsem se nedokázala dobře chovat a ten zakuklenec na nás přišel. Podívala jsem se na hodinky, bylo půl jedné v noci. Ještě dlouho jsem postávala v kuchyni, než jsem se rozhodla. Je čas navštívit můj domov.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama