3) Chodby

24. října 2009 v 14:54 | Amy Laurien
3)Kapitola - Chodby
Susie
V chodbě byla tma.Točité schody mě vedly kamsi do neznáma.Po chvíli nelehkého sestupu po kluzkých,kamenných schodech,jsem uslyšela kroky.Někdo přede mnou jde.
Jde pomalu a přidržuje se stěny,když trochu zrychlím možná,se mi ho podaří dohnat. A to jsem taky udělala! Jenže rychlejší chůze po těch schodech hrozila pádem.Musela jsem dávat velký pozor na to kam šlapu.Osoba přede mnou náhle zastavila.Teď se mi podaří ji dojít.Náhle jsem zahlédla světlo-chodba zde končí.Zbývalo mi už jen tak dvacet schodů,ale v tu chvíli se objevil schod větší než jsem přepokládala a já jsem skutálela ze schodů. Skončila jsem nosem na zemi.
Byla jsem v kruhové místnosti.Bylo to jakési rozcestí ,vedlo odtud deset chodeb. Otočila jsem se kolem dokola.Ten kdo šel přede mnou,už si vybral svou cestu.Pozorně jsem poslouchala, ale žádné kroky se už neozývaly.Začala jsem mít velmi nepříjemný pocit.Měla bych odtud odejít.Nemám tu co dělat a kdyby mě tu někdo nachytal…….určila bych to pěkně schytala. Otočila jsem se a chtěla jsem po schodišti odejít,ale schodiště před mým zrakem zmizelo.Co budu dělat?!Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe. Jen klid…..budu si muset vybrat jednu z chodeb a doufat,že je to ta správná.Budu se řídit podle svého instinktu,ten mě ještě nikdy nezklamal.Tak fajn na schodišti byl cítit jemný vánek,takže v chodbě,kterou si vyberu,musí být taky cítit vánek! Znovu jsem se soustředila .Chodba,kterou hledám je vpravo ode mě. Otevřela jsem oči.To se dělo kolem mě,mě zaskočilo.Když jsem opět otevřela oči ,místnost se divoce točila! Tam a zpátky.Šílenou rychlostí,až jsem viděla jen barevné skvrny.Byla jsem zmatená.Když se místnost zastavila,hlava se mi točila.A tohle celé se opakovalo pokaždé, když jsem to znovu zkusila.Bylo to,jako by se
mi někdo snažil zabránit najít správnou cestu. Budu na to muset jít jinak ,ale jak?Musí existovat nějaký způsob.Zkusím soustředit jen na tu jednu chodbu,jen na to,že ji chci najít.A vyšlo to!Když se místnost zastavila,zůstala přede mnou jen ta jedna. Super! V chodbě bylo víc světla než na schodišti a byla úzká.Stačilo mi roztáhnout ruce a dotýkala jsem se obou stěn.
Chodba nebrala konce.Pořád někam zahýbala,v jednu chvíli jsem stoupala do kopce a v druhé jsem se řítila do hlubin země.A pak jsem náhle uviděla konec chodby.V dálce se na mě smálo bíle světlo! Díkybohu! Z nenadání se chodby za mnou ozvalo zavrčení. Mohutné psí vrčení a dusot chlupatých tlap ztěžka dopadajících na kamennou zem.Otočila jsem se , ale nic jsem neviděla.A přitom vrčení a dusot byly byli čím dál tím blíž.Rozběhla jsem se chodbou, rozhodnutá tomu něčemu utéct. Ale bylo to čím dal tím blíž.Dohánělo mě to a chodba nebrela konce.Neustále jsem se otáčela,abych spatřila,to co mě dohání.Ale stále jsem nic neviděla,jen jsem to slyšela. Náhle jsem o něco zakopla a svalila jsem se k zemi.Prudce jsem se otočila a spatřila jsem huňatý obrys zvířete,které se ke mně hnalo.

Ewillan
V tom schodišti jsem měla pocit,že mi praskne hlava.Ten vítr a ty zvuky,které ke odkudsi doléhali. Měla jsem toho plnou hlavu.A tak jsem velice uvítala ticho a klid v následující místnosti. Trochu mě mrzí,že už neslyším hlas,který mě k sobě volal,protože nevím,kudy se mám dál dát.Chci znát majitele to hlasu nebo jej alespoň vidět.Jenže místnost ,kde jsem právě nacházela,mi to hodně ztížila. Bylo zde asi deset různých chodeb.Než trefím tu správnou může mi to trvat docela dost dlouho.Ale co!Několikrát jsem se otočila kolem dokola a pořádně jsem si ty chodby pohlédla.Všechny vypadají na chlup stejně,kterou se tedy vydám? Ze schodiště za mnou se ozvaly spěchající kroky.Budu muset se rozhodnout pro jednu z chodeb velmi rychle nebo to špatně dopadne!Musím se řídit svým srdcem,to mě ještě nezklamalo a vždy za mě dobře rozhodlo ……..vpravo, rozhodlo mé já!Ve chvíli kdy jsem se rozhodla,se místnost začala divoce točit.Nejdřív pomalu,ale pak začala zrychlovat.Točila se mi z toho hlava!Musela jsem zavřít oči,aby se mi nezamotala.Co se děje,proč se ta místnost točí?Někdo jsem jde,proč nemůžu vstoupit? A přitom bych chtěla vstoupit!Znovu se mi zatočila hlava a tentokrát se objevil i velmi nepříjemný pocit.V hlavě jsem viděla chodbu. Tmavou a temnou.Byla kamenitá a velmi úzká.Pak jsem začala mít pocit jakoby kolem mě byl vítr a nesl mě kamsi do neznáma.Náhle jsem ztratila rovnováhu a upadla jsem,naštěstí jsem nedopadla na zem .Mému pádu zabránila stěna ze mými zády.Zeď?Stala jsem přede uprostřed místnosti.Odskočila jsem od stěny a zděšeně jsem se rozhlížela kolem sebe.Stála jsem uprostřed chodby,té samé,kterou jsem viděla ve své mysli.Vpravo jsem viděla do místnosti,ve které jsem před chvíli stála a na druhý konec nebylo vidět.Zavrtěla jsem nad tím hlavou.A rychlím krokem jsem se vydala hledat druhý konec této chodby. Po asi patnácti minutách jsem začínala mít takový nepříjemný pocit,že v chodbě nejsem sama. Že za mnou někdo jde.Očima jsem těkala sem a tam a v jednom kuse jsem se otáčela.Ale za mnou byla jen kamenná,temná chodba.......ale počkat! Co to ,proboha,je?Zdá se mi to nebo teď i slyším vzdálené kroky?Rychlé a rázné.Se strachem v srdci i v očích jsem se pomalu otočila hlavu.A v tom jsem zahledla jak ke mě z dálky přichází postava.V ruce nesla pochodeň a vypadala mohutně až nebezpečně ……řekla bych,že skoro až vražedně.Určitě je to ta sama osoba kterou jsem slyšela na schodech.Rozběhla jsem se chodbou vstříc východu.Každou chvíli jsem se otáčela a sledovala jsem tu osobu.Byla mi v patách,vypadalo to jako bych vůbec neběžela.Konečně se ale přede mnou objevil východ.Vběhla jsem do stroze osvětlené místnosti.Moc jsem si nevšímala,co je kolem mě.Otočila jsem se,sledovala jsem chodbu a přitom jsem couvala do středu místnosti. Pro mé štěstí už tam ta osoba nebyla.Zmizela.
A v tom se stalo něco,co mě vyděsilo ještě víc než cokoliv předtím.Zády jsem do někoho vrazila.

Melody
Vše uvnitř mě se svíralo.Bylo to asi strachem nebo tím úzkým prostorem…….netuším,co bylo na vinně.Nicméně ten jsem si cítila jako male dítě,které vlezlo někam kam nemá.Opatrně a pomalu jsem krok za krokem postupovala ku předu,do hlubin tmavé chodby.Má zvědavost mě táhla a nutila pokračovat v cestě,ale zdravý rozum mi radil,abych se vrátila. Bohužel v této chvíli jsem byla nerozumná a dál jsem pochodovala chodbou.Ten nepříjemný pocit ve mně s každým krokem narůstal.Ta tma,ten omezený úzký prostor,byl čím dál tím víc skličující. Šla jsem pomalu a přitom jsem si tolik přála,opustit tuto chodbu.Jenže mé nohy mi nedovolily rychlejší pohyb.Proč?Může za to strach nebo snad ten úzký prostor?Možná ten úzký prostor a možná i trochu strach,mohli za tento můj pocit.Konečně jsem viděla na konec chodby.Trochu jsem zrychlila,u konce chodby jsem se zastavila .Nedechla jsem se a až pak jsem stoupila do následující místnosti. Místnost byla stroze osvětlena.Byla obdélníkového tvaru a na druhem konci byl na zdi nakreslen ten samý ornament jako dveřích. Po stranách byla místnost lemovaná sloupy a v mezerách mezi nimi byly sochy žen a mužů.Všichni jako by hleděly jedním směrem a to do středu místnosti. Na každém sloupu byla zavěšena hořící pochodeň. Na stropě byly nakresleny hvězdy,souhvězdí,mlhoviny. Prostě hvězdná obloha.Se zakloněnou hlavou jsem postupovala místností a pozorovala tu krásu.V tom jsem do někoho vrazila. Vykřikla jsem a uskočila.Ewillam…?Chvíli jsme na sebe vyděšeně koukali. "Bože to jsem se lekla!"oddychla si po chvíli. "Jsem tak ráda,že jsi to ……a ne někdo jiný!"podívala se kamsi za sebe. "Je tu ještě někdo jiný?"podívala jsem se na ni vyděšeně.Hlas jsem měla vysoký "Já nevím……. někdo za mnou šel a …… pak asi zmizel!"vysvětlovala mi,ale stále hleděla za sebe. Taky jsem se podívala na to místo . "Nikdo tam není!" "Ale byl tam !" podívala se na mě stejně vystrašeně jako jsme se dívala já na ni. Pak se rozhlédla kolem sebe. "Kde to vůbec jsme?" "Netuším!"odpověděla jsem ji smutně. Náhle se odněkud ozvala zděšený výkřik.Nesl se místností .Běhal z toho mráz po zádech!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama