na Blog.cz

9.Kapitola - Luccia

Otevřela jsem oči opět do tmy. Byla jsem zpocená a měla jsem hlad. Zase jsem byla v kopce. Jak jsem se do ní dostala, si nepamatuji. Ale tady na mě alespoň nikdo nesahá. Pomalu jsem se zvedla do sedu a následně jsem se postavila. Má ruka vylétla k břichu, zděšeně jsem vykřikla. Něco se ve mně pohnulo.

"Ne! Ne! Potřebuji lékaře!" křičela jsem, okamžitě přiběhl strážný.

"Co se děje, je Vám něco, že potřebujete lékaře?" řekl rozmrzele a otráveně.

"Ne, já jen …"

"Tak neotravuj a mlč!" křikl strážný a zase odešel. Rozplakala jsem se a po studené stěně jsem se svezla zpátky do sedu. Nevěděla jsem co se mnou je. Vzpomněla jsem si na maminku a tou vzpomínkou jsem se nechala ukolébat ke spánku.

Osmou kapitolu naleznete ZDE

7.Kapitola - Luccia

Za dveřmi se ozval nějaký zvuk. Kroky. Vzápětí, zarachotil klíč v zámku. Dveře se s vrznutím otevřely a v nich stál zavalitý muž s pochodní v ruce. Plápolající oheň osvětlil mou celu. Po vlhkých zdech se plazila plíseň, dělalo se mi z toho špatně.

"Pojďte se mnou, madam." Vyzval mě ten muž. Zaváhala jsem. Co teď bude? Co se mnou chtějí udělat?

Nakonec jsem přece jen přesvědčila své nohy, aby se zvedli. Pohlédla jsem teď muži do očí, měli stejnou barvu jako Robertovi. Podlomila se mi kolena. Když mě muž nezachytil za paži, jistě bych se zase skácela k zemi.

"Nemáme na to celý den." Řekl muž podrážděně, trhl mou paží a popostrčil mě do chodby. Zůstala jsem stát a zaraženě hleděla před sebe. Chodbu lemovali mřížové dveře a pochodně na stěnách. Z dálky ke mně doléhaly zbědované steny. Přimrzla jsem na místě, polévala mě hrůza. Proboha, kde jsem se to ocitla?

Muž do mě zezadu strčil a já udělala pár klopýtavých kroků vřed. Když viděl, že však odmítám pokračovat, chytl mě a prostě táhl za sebou.

"Pust mě, já nechci." Naříkala jsem. " Pusťte mě, vždyť to bylo." Muž mě poslechl. Otočil se ke mně a s přísným pohledem čekal, až kolem něj projdu a půjdu dál sama, po svých. Chtělo se mi plakat. Chtěla jsem se otočit a utéct do své cely. Zabouchnout za sebou dveře, aby na mě nemohl. Chtělo se mi utíkat někam daleko, pryč od toho všeho. Někam, kde by všechno to, co se stalo, nemělo žádný význam, neexistovalo. Někde, kde by život byl šťastný a radostný, všichni by tam žili v harmonii. Maminka, otec, Veronika … Robert. Tolik jsem si přála, aby se to nestalo.

"Buď půjdete sama, nebo vám pomůžu." Pohrozil mi muž. Obdařila jsem ho naštvaným pohledem. Nechtěla jsem, aby na mě zase sahal a tak jsem rozešla chodbou dál. Vstříc neznámému osudu.

Ztrácela jsem se ve změti chodbiček, kterým mě muž provázel. Nebylo divu, vždyť jsem ani nevěděla, kam jdeme a tak jsem se nechala neochotně vést. Najednou mě oslepilo denní světlo. Před branou, ve které jsem náhle stanula, stál kočár s mřížemi v oknech. Jsem vězeň, uvědomila jsem si znovu.

Zdravím

Blíží se nám pomalu konec školního roku a pro mě to znamená spousta práce, nebo-li dodělat to co jsem přes rok nestihla nebo do čeho se mi nechtělo. Navíc mě teď čeká praxe. A tak jsem chtěla poprosit, mějte se mou trpělivost. Věřte, že se v každé volné chvíli snažit napsat něco nového ;)

Zaprodání duše

Byl by si schopen zaprodat svou duši ďáblu a za co? To je docela dobrá otázka k zamyšlení. Byl bys a pro co? Pro co? Myslím, že na světě je dost lidí, kteří by si asi přáli něco pro sebe. Měli by sobecké přání pro své štěstí, nezazlívám jim to. Každý jsme nějaký a každý máme svá přání, o kterých sníme a která by nás učinila šťastnými. I já je mám. Ale kdybych měla tu možnost přát si cokoliv na světě, opravdu bych si přála něco pro sebe? Myslím, že ne. A myslím, že na tomhle světě by se našlo také pár lidí, kteří by to udělali také. Ano jsou věci, které bych si moc přála, aby se stali, ale jsem zastáncem toho, jestli se to má stát ať se to stane, až na to přijde ta správná chvíle. Vždyť všechno má svůj čas. Každý máme právo na svou svobodnou volbu a tak bych si nepřála nic pro sebe, protože vím že, bych si přála Lásku, ale nechci do ní nikoho nutit násilím či intrikami jakými to dělal Mefistofeles a Faust. Každý má právo milovat koho, chce a já a ani nikdo jiný nemá právo na to někoho do něčeho nutit. Měla by jít od srdce. Navíc vždycky říkám, že na každého z nás tam někde ve světě, čeká ten pravý a jediný. Takže si počkám, a nebudu kvůli tomu podepisovat smlouvu s ďáblem. Já bych si přála něco pro své blízké. Něco pro lidi, které mám ráda. Protože bych věděla, že oni by pro mě udělali to samé. Nerada se koukám, jak se mí blízcí trápí, jak je něco sužuje, takže bych si přála něco, co by jim to jejich trápení ulehčilo. Něco co by jim udělalo život snesitelnějším. Aby měli úsměv na tváři a jen třeba tím úsměvem rozdávali radost do života dál, jak jsem to udělala já. Doufala bych, že jim to mé přání pomůže, neboť ne vše co si přejeme, vychází, podle toho jak bychom si přáli. Možná z toho důvodu bych si to nakonec rozmyslela a pomohla těm lidem sama bez pomoci sil z pekel. Copak by mi to stálo za to zaprodat se, když by to těm lidem způsobilo třeba jen další potíže? Ne, to určitě ne. Ne člověk by měl mít svá přání a sny a doufat v jejich splnění, ale k tomu splnění by měl posléze dojít vlastní snahou a pílí. Kvůli tomu by neměl zaprodávat vlastní duši. Vždyť i na tom špatném se dá najít něco dobrého, tak proč to dělat? Zase bude dobře. To není řešení. Navíc se říká, že věci jen tak špatné vypadají, ale při podrobnějším prozkoumání už nejsou tak horké

.

Šestou kapitolu naleznete ZDE

Strážný vešel do dveří pokoje a za ním celá královská garda. Udal mě. Prolétlo mi hlavou, ale moje otupěná mysl nebyla schopna vnímat význam této myšlenky. Přitiskla jsem se zády ke zdi a nohy si přitáhla pod bradu. Uslzenýma očima jsem sledovala muže ve dveřích. Komorná se postavila mezi mě a ty muže. Ruce měla rozpažené jako by mě chtěla chránit.

"Co tu chcete?" rozkřikla se na ně. Velitel gardy postoupil o krok vpřed.

"Madam, jsem pověřen králem, abych Vás odvedl do Versailles z důvodu, obvinění z vraždy." Promluvil pevně. Zalapala jsem po dechu. Já? Obviněná z vraždy? To ne, nikdo to přece neviděl. Kdo mě jen mohl udat? Strážný! Odpověděla jsem si sama. Připadala jsem si zrazená. Vlastní služebnictvo mě podvedlo.

"No dovolte, pane?!" rozčílila se komorná. "Nemáte právo takhle, madam, napadnout, byl jste snad u toho, co se tady odehrávalo? Viděl jste snad, mademoiselle, někoho zabít? Z Versailles? To těžko!"

"To ne, máte pravdu, paní. Ale máme důvěryhodného svědka, který viděl, co se stalo. A jako občan věrný svému králi a své vlasti, přišel až do Versailles" to slovo muž zdůraznil. " nahlásit, co spatřil." Komorná se obrátila na strážného. Její pohled byl plný zloby. Strážný sklopil oči a přešlápl.

"Madam, já …" zašeptal. Nevěřícně jsem na něj pohlédla. Vážně mluví na mě?

"Chci jen spravedlnost, pokud jste jednala v právu a s čistým srdcem, omlouvám se Vám …" nevěděla jsem, co mu mám na to říct. Naprázdno jsem otevřela pusu a zase ji zavřela. Komorná vykřikla.

"Ty zmetku, co si to dovoluješ? Madam byla samozřejmě v právu, to tebe by měla dát ztrestat, že jsi nevykonával službu poctivě!"